Bezdomovci trápí nejedno větší i menší město. Už dávno neplatí, že problematika bezdomovectví sužuje pouze metropole a velkoměsta. Dnes se s nimi potýkají i krajská a okresní města, jako např. Zlín nebo Uherské Hradiště. Většina radnic je bezzubá v tom, jak bojovat s bezdomovci, kteří opakovaně tropí přestupky a nejsou schopni akceptovat ani elementární pravidla mezilidského soužití. Pokuty na ně neplatí, protože je nemají z čeho platit, a tak městští strážníci jen krčí rameny a vysvětlují nespokojeným občanům měst, že nemají dostatečnou legislativní oporu v tom, jak se vypořádat s recidivujícími bezdomovci.

Proto jsem před časem přišel v Senátu s novelou přestupkového zákona, která měla radnicím vrátit možnost pravidla dvakrát a dost. Tzn. vykázat z daného města takového bezdomovce, který alespoň dvakrát poruší zákon, tedy spáchá přestupek. Tato pravomoc radnice byla již dříve zakotvena do české legislativy, fungovala několik let bez problémů a byla skutečně účinným bičem na nejen na problémové bezdomovce, ale i na jakékoliv jiné osoby, páchající přestupky.

Bohužel na dubnové schůzi Senátu chyběly pouhé dva hlasy k tomu, aby horní komora parlamentu schválila tento můj senátní návrh zákona, který jsem nepodal sám. Podepsala se mi pod něj řada senátorů, zejména právě z řad starostů. Pouhé dva hlasy rozhodly o tom, že zákon ani nebudou moci projednat poslanci a obce se dál budou bezradně potácet s tím, jak vyhnat s historických center či frekventovaných míst právě např. bezdomovce, kteří tropí nejen ostudu, ale také stále dokola páchají přestupky. Se skupinou senátorů jsme se snažili alespoň o nějakou formu obrany pro samosprávy a spořádané občany měst. Nabídli jsme řešení a jsem smutný z toho, že jsme v této snaze skončili osamoceni. Kolegové pouze silně kritizovali náš relativně přísný přístup k řešení situace, ale sami nenabídli žádné řešení. Přitom jejich kritika vesměs plavala zcela na vodě.

Tak například. Často nám kritici vytýkali protiústavnost. Vzhledem k tomu, že sankce byla již součástí přestupkového práva dříve a dodnes se nenašel nikdo, kdo by protiústavnost u Ústavního soudu napadl, je zřejmé, že kritika této údajné protiústavnosti je ryze politická a účelová. Zákaz pobytu nijak nezpochybňuje svobodu pohybu a pobytu a omezuje ji pouze tak, jak požaduje ústava, tedy v mezích zákona a na základě zákona.

Účelovost debaty o tom, zda přijmout či nepřijmout zákaz pobytu, se pak projevovala na plénu Senátu zejména v tom, že kritici návrhu hovořili o tom, že namísto trestů bychom měli s přestupci pracovat a snažit se jim pomoci dostat se z nepříznivé sociální situace, která je prý tím důvodem, proč páchají přestupky. Na debatě bylo vidět, jak se zapomíná na to, že v mnoha případech se přeci vůbec nejedná o takové lidi, kteří „kradou, aby se najedli“, ale o ty, kteří porušují zákon zcela dobrovolně a pomoc vůbec nechtějí. Samozřejmě nejde jen o bezdomovce, ale také o různé „výrostky“, kteří porušují zákon, a není možné je potrestat, protože uložení pokuty takovýmto lidem je neúčinné.