Spolu s dalšími kolegy z našeho výboru jsme tehdy tvrdili, že povinné měřiče jsou jen dalším bruselským nesmyslem, ovlivněným ekologickou posedlostí a lobby jejich výrobců, která je navíc v provedení našich ministerských úředníků ještě přísnější, než musí být. Ministerstvo tehdy částečně ustoupilo a slíbilo, že provede studii, která by měla říct, ve kterých domech se měřiče instalovat nevyplatí, a pro ty pak bude zavedena výjimka. Mohlo by mě těšit, že jsme tehdy měli s kolegy pravdu, ale netěší mě to. Netěší mě, že stále častěji v politice a v legislativě prohrává zdravý rozum, přestože má pádné argumenty. Netěší mě, že majitelé domů a jejich nájemníci museli vyhodit desítky či stovky tisíc korun za pochybná zařízení, která nejsou kvůli své nevzhlednosti vhodná ani jako dekorace a která žádnou spravedlnost v rozúčtování nákladů na teplo a ani žádnou energetickou úsporu nepřinášejí. Stejně, jako tehdy ani dnes nechápu, proč chce EU a stát za každou cenu zasahovat do soukromých vztahů mezi nájemníky a vlastníky bytů, mezi členy společenství vlastníků bytů atd. Copak to není jejich věcí, jak se domluví na vyúčtování spotřebovaných energií? A kdo jim nyní uhradí prostředky, které do měřičů investovali? Bruselští a ministerští úředníci, ani zákonodárci, kteří pro tento nesmysl hlasovali, to jistě nebudou…