Pamatuji si, jako by to bylo včera. S bráchou jsme byli na prázdninách u babičky v Hážovicích na Valašsku, bylo nám 12. V půl šesté ráno nás vyděšená babička přišla vzbudit a řekla nám, že naši zemi obsazují Rusi. Bála se tehdy, že bude další válka. Prožila obě a z té druhé si velice dobře pamatovala, čeho byli právě Rusové schopni. Valašskem projížděly kolony vojenských vozidel, jejich posádky následně obsazovaly kasárna a důležité objekty v okolí. Pamatuji si na to, že se tehdy i lidé na Valašsku spojili a hned začali přepisovat a vyvracet cedule s názvy měst, aby vetřelci nevěděli, kam mají jet. Táta se již v té době silně protikomunisticky angažoval – rozvážel také podpisové archy proti okupaci tehdejšími sovětskými vojsky. Byť jsme byli ještě kluci, už tehdy nám bylo velice smutno, když jsme slyšeli, kolik lidí bylo přejeto ruskými vozy a kde všude se střílelo. I když jsme si ještě plně neuvědomovali dosah celé události, na rodičích a prarodičích jsme viděli opravdový strach. Proti těmto okupantům se angažovala celá naše rodina. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Sestra musela studovat až na Slovensku, táta, který měl trénovat naše juniorské basketbalové olympijské naděje, o tuto možnost přišel, nesměli jsme nikam vycestovat a dědečkovi, který byl hospodář, komunisté zabavili celý grunt. Podobných „trestů“ bylo daleko více. I tyto situace jsou důvodem, proč naše rodina je a vždy byla velmi silně protikomunisticky zaměřena. Mám ale bohužel pocit, že je tady nová doba okupace. A tentokrát celoevropská, způsobená nelegální migrací a radikálními přivandrovalci. Nedopusťme, aby se z našich poklidných ulic opět stala místa, kam lidé budou mít strach vyjít se svými dětmi…