Vážený pane místopředsedo, vážené dámy a pánové,

tak paní ministryně vystoupila velmi obšírným závěrečným slovem, které vlastně otevřelo další otázky, na které je asi vhodné alespoň trochu zareagovat. Paní ministryně se v poslední době s oblibou vždy vrací k roku 2008 nebo 2009. Já myslím, že je to zbytečné, byly jiné podmínky. Kdyby v těch letech vláda, která tehdy byla, kde byl pan ministr financí Eduard Janota, byla to úřednická vláda, kdyby to dělala tak strašně špatně, tak jsme nemohli vůbec počítat, tak bychom v roce 2014 a 2015 nebyli tam, kde jsme byli. A ano, tehdy se zvolila určitá dočasná opatření, která se ukázala, a to je velké poučení z roku 2009, dočasná opatření, která se ukázala bohužel jako trvalá. A to je velká zkušenost, že každé opatření dočasné povahy má velkou tendenci státi se trvalým opatřením. A to je velké poučení. Jinak si nemyslím, že to, co se dělo v roce 2009 nebo 2008, můžeme tak jednoznačně kritizovat a odmítnout, nemyslím si to. Tehdy se poukazovalo na různé problémy zemí jako Maďarsko a další.

Pamatuji si, jak tehdejší ministr financí, jehož autoritu jsem nikdy nezpochybňoval, byl to velký rozpočtový odborník, Eduard Janota, prohlašoval v Poslanecké sněmovně, že takto neustále zvyšovat mandatorní výdaje prostě nelze. A proto se muselo tehdy něco udělat, ano, musely se udělat škrty. Ale takovéto jednoduchý odsudek, že se škrty nedostaneme k ekonomické prosperitě, to jsou takové jednoduché odsudky, které si možná může dovolit předseda vlády, ale ministr financí by si to dovolovat neměl.