Poslanecká sněmovna schválila před několika dny redefinici trestného činu znásilnění. Odhlédněme od toho, že zásadní změnu trestního zákoníku, o níž se ve veřejné sféře debatovalo mnoho let, schválila ve zrychleném čtení během dvou dnů. Změnu neprosazovali právníci (policisté, soudci, advokáti), ale politici, neziskovky a aktivistické skupiny. V průběhu debat padala ze strany od zákonodárců i zástupců Ministerstva spravedlnosti slova o nezbytnosti povinného vzdělávání soudců včetně konstatování, že nález Ústavního soudu, který povinné vzdělávání zrušil, se považuje za překonaný.

Pro své vystoupení jsem si zvolila název: justiční tabu. Shodou náhod jsem minulý týden zorganizovala školení Unie rodinných advokátů, které mělo tabu v rodinách jako velké téma. O čem se nemluví, co dříve či později vybublá na povrch a způsobí obrovskou paseku. V rodině, v politice i v justici.

Ale zpět k redefinici znásilnění, resp. k prvnímu justičnímu tabu: Jak se soudci a státní zástupci celoživotně vzdělávají? Vzdělávají se všichni? Co s těmi, kteří tak nečiní? Jak je přimět, jak motivovat, jak ověřovat, jak vzdělávat?