V životě řešíme každý den, každou hodinu, každou minutu různá dilemata. Říká se tomu rozhodování. Rozhodování je vždy volbou a jediným kritériem při této volbě z různých možností, které připadají v úvahu, je míra výhodnosti. Snažíme se poměřit výhodnost různých variant, a pak zvolíme tu výhodnější. Každý podle svých kritérií.

Rozhodování můžeme rozdělit do dvou hlavních zásadních kategorií, které nikdy nelze směšovat ani zaměňovat. Těmito kategoriemi je rozhodování individuální a rozhodování kolektivní. Individuální rozhodování znamená, že se rozhodujeme sami, ze své vůle. Podle vlastní úvahy o tom, které rozhodnutí je pro nás výhodnější.

Termín kolektivní rozhodování budí dojem, že rozhoduje kolektiv. Ale není tomu tak. Znamená to, že se rozhoduje o kolektivu. Jde o přijetí rozhodnutí, které je vůči kolektivu a jeho členům závazné a vynutitelné.

Nejklasičtějším příkladem kolektivního rozhodování a nejklasičtější institucí je stát. Marxistická teorie nás učila definici státu jako formy organizovaného násilí jedné třídy nad druhou. Sám princip tříd je projevem opovržení vůči člověku a jeho jedinečnosti. V tomto ohledu je třídní teorie stejně nehumánní jako kastovní zřízení, popř. jako pohlížení na některé lidi jako na majetek (například v otrokářství nebo v nevolnictví).