V zemi, kde se dlouhodobě buduje atmosféra až panického strachu z nemoci a pocit všudypřítomné války, kde se vystupuje agresivně vůči nositelům jiných názorů, kde začíná být proto samozřejmostí vnitřní autocenzura, kde se běžně pošlapávají základní lidská práva včetně svobody slova, kde se jako jediné možné určuje černobílé vidění světa a nařizuje povinné nepřátelství k jiným národům a povinné názory, kde se prosazují pavědecké teorie desítek pohlaví a normální začíná být téměř nenormální, kde se rozbíjí generační soulad klasických rodin stavěním hrází mezi rodiči a dětmi, kde senioři jsou prohlašováni téměř za přítěž a požadavek na pár muž a žena za skoro drzost, kde láska k vlasti se málem neodpouští, kde se pod taktovkou vlády ztrácí suverenita vlastní země ve službách cizích zájmů, kde roste potřeba psychiatrů a klesá porodnost dětí, kde požadavky míru, pravdy a odpovědnosti jsou skrytě zakázané pod hrozbou společenské šikany, kde čelíme denně ekonomickým důsledkům rozhodování nekompetentní vlády a současně přihlížíme neuváženému rozhazování miliard… Je možné se v takové zemi a atmosféře, plné povrchních frází a tragikomických projevů průměrných až podprůměrných politiků, divit tomu, že lidem docházejí síly, přepadá je beznaděj, marnost, nevidí žádnou naději a mohou je napadat šílené až hrůzné činy včetně sebevražd a ubližování jiným?