V energetice pracuji jako projektant přes dvacet let, podílel jsem se na projektech po celé Evropě a vím, že Německo je stejně jako v mnoha jiných oborech i v energetice světovou špičkou.
Protože naše zkušenost s Černobylem byla jiná, sotva můžeme Německo plně pochopit. Zatímco my jsme pár dní po havárii šli do prvomájového průvodu, v Německu či Rakousku se měřila kontaminace pískovišť a potravin. V Černobylu šlo o reaktory zastaralé konstrukce a zkostnatělý komunistický systém, po Fukušimě mluvíme o důsledku japonské mentality poslušnosti. Na jaké okolnosti to svedeme příště?
Energii potřebujeme, jenže v opojení atomovými katedrálami si mnoho energetiků odmítá připustit, že vývoj jde dál. Cena elektřiny z větru je nižší než z nových jaderných zdrojů. Fotovoltaický panel, ještě před pár lety exkluzivní výrobek kosmického průmyslu, se stává běžnou součástí domů. Podobně dynamický vývoj začíná u akumulace energie, chytrých sítí či elektromobilů. Od velkých zdrojů se těžiště energetiky přesouvá do úspor, soběstačných budov, komunitních a regionálních projektů, které budou maximálně využívat lokální zdroje. Nepružné a drahé jaderné zdroje se do takového systému nehodí.
Dnešní svět je příliš složitý na to, abychom si vystačili s jednoduchými schématy. To platí jak pro politiku, tak i pro energetiku.
Jednou z příčin úspěšnosti Německa je otevřená debata a hledání celospolečensky prospěšných řešení. U nás v Česku jsme manipulováni účelovými informacemi o výhodách jaderné energetiky, o nedostatečném potenciálu obnovitelných zdrojů a strašeni tu nedostatkem elektřiny, tu uhlí. Způsob diskuse a rozhodování o nových jaderných blocích a o dalším směřování české energetiky je tak indikátorem schopnosti Česka stát se moderní evropskou zemí. Je přitom smutné, že i vysokoškolsky vzdělaní odborníci odmítají obnovitelné zdroje a argumentují miliardami, které platíme za přehnanou podporu fotovoltaiky. Právě solární tunel je jedním z příkladů neschopnosti českých elit reagovat na rychlý technologický i geopolitický vývoj.
Je jasné, že jádro zatím do českého energetického mixu patří, vždyť temelínské bloky budou ještě po desetiletí krýt téměř čtvrtinu české spotřeby. Při důrazu na úspory a rozumnou podporu obnovitelných zdrojů však nejméně do roku 2040 žádné nové jaderné bloky nepotřebujeme. Co bude po roce 2040, nemá smysl nyní řešit, to může být předmětem další aktualizace státní energetické koncepce za pět let. Průmysl lobbuje za stavbu jaderných bloků, protože to je to, co „umí“. Čím dříve pochopí, že energetika směřuje jinam, tím lépe.
Milan Šimoník je projektant, pracuje v PSG-International a vede energetickou sekci Strany zelených
Celý komentář vyšel 4. června v Hospodářských novinách
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
