Moskva podepsala smlouvu o stejném názvu - a v podstatě i obsahu -  až jako poslední. Polsko už roku 1934, Británii krátce nato. A pak i několik dalších zemí. Londýn ani Washington nenabídli Moskvě ani to. Ona jim znovu a znovu. Už od prvé poloviny 30. let. Byl to hrách na stěnu,

Jen průhlednou habaďůrou se ukázala i návštěva britských a francouzských vojenských legátů v létě roku 1939. Moskva je pozvala připravit komplex společné obrany proti nacistické agresi. Londýn a Paříž vyslaly subalterní podržtašky. Sovětským maršálům sdělily hned úvodem, že mají nulové pravomoci. Co každý nový bod na pořadu, to přestávka na konzultace s generalitou, která zůstala doma. Vlastní návrhy, směřující ke skutečné společné obraně, do Moskvy nepřivezly žádné. Že nešlo o nedopatření, ale o záměr, přiznali nejen někteří účastníci mise, ale i jejich nadřízení. Když Hitler vyrazil na Paříž – a Luftwaffe sypala bomby na Londýn –, sebekritika zněla i z ještě vyšších míst. Stačí se začíst do memoárů Winstona Churchilla či Charlese de Gaullea.

Hitler, Mussolini i jejich japonský komplic měli pracky od krve až po lokty už roky. Metropole, soutěžící v liberální frázi, však jejich agrese jen ležérně glosovaly. Jak ty v Africe a Asii, tak dokonce i proti španělské republice. V Moskvě sídlící Kominterna jí vyslala na pomoc téměř 40 tisíc interbrigadistů z mnoha zemí. Vzdušné souboje s frankistickými eskadrami sváděly perutě sovětských pilotů. Republika dostala i kvanta sovětských zbraní, léků a jiné pomoci.  Západní velmoci hodily mrtvého brouka „neutrality“. Zhola nic nepodnikly ani proti konvojům, zásobujícím pučisty mraky německé vojenské techniky, munice a dalších materiálů. Když republika nakonec přesile spojených hrdlořezů podlehla, Paříž zavřela ustupujícím interbrigadistům hranice. Z těch, kterým se do Francie proklouznout povedlo, skončili mnozí v lágrech vichistického režimu. Jiní rovnou v prackách gestapa.

Poslední iluze zbořil mnichovský diktát. Jazýčky na vahách, jež Beneše přiměly kapitulovat, byly hlavně dva. Prvým byl brutální nátlak Francie, Británie – a také USA a jejich loutek v Latinské Americe -, aby Hitlerovi ustoupil, protože jinak bude za viníka konfliktu označena Praha, a ne Berlín. Československo bylo Hitlerovi „vydáno na dlouhé roky“ – stojí v Benešových Mnichovských dnech –, coby předstupeň agrese východním směrem. Moskva nám, říká tu Beneš na rozdíl od dnešních sedmilhářů, nabízela pomoc jako jediná i pak. On sám tou cestou nešel především veden obavou, že bychom proti Hitlerovi zůstali právě jen s Moskvou. A šance na širší antihitlerovskou koalici by to sráželo k nule. .

Kdo by Beneše podezíral, že se snad stylizuje až na míru době po osvobození, nechť nahlédne do jeho knihy vydané už v létě 1942 v Londýně. Základem titulu, nazvaného Demokracie dnes a zítra, jsou navíc Benešovy přednášky na chicagské univerzitě už od února do června 1939. Krom jiného tu uvádí: „Jakmile po roce 1930 ukázala se možnost spolupráce se Sovětským svazem a bylo patrno, že by Sovětský svaz mohl vstoupit do Společnosti národů a hrát tam v celoevropské politice svou úlohu speciální, jsa rozhodujícím činitelem v boji buržoazních demokracií s centrálně evropskými autoritativními režimy, nastal velmi podstatný obrat. Nejostřejší propaganda o vnitřní situaci v Rusku, spojená s útočnými akcemi proti všem kdo se dívali na komunismus liberálněji a hledali soustavnou spolupráci sovětského Ruska v evropské rovnováze… stala se do roku 1933-1934 jedním z hlavních nástrojů v evropské politice proti všem demokraciím…Ruský komunismus byl předváděn světu v nejhorších barvách: připravoval světovou válku, světovou revoluci, rozvracel všechny evropské státy a připravoval rychlý pád občanské společnosti. A nad tím vším stále byla šířena hrůza z již přicházejícího převratu komunistického v té které zemi, jenž tu zavede teror protiburžoazní, vyvraždí všechny příslušníky středních vrstev a učiní konec dnešní západoevropské kultuře.“