Zato ti, na koho padlo stigma pachatelů a skončili pod kulkami zásahových jednotek, budili dojem krajně neprofesionální, píše někdejší Reaganův náměstek ministra financí a šéfprojektant reaganomiky.

Oficiální verzi cupuje i za řadu dalších nesrovnalostí:

„Muslimští teroristé jsou obvykle připraveni zemřít; dva profesionálové, kteří udeřili na Charlie Hebdo, se však pokoušeli uniknout.“ Na „jejich totožnost prý úřady přišly díky občanským průkazům v autě, jímž po útoku chtěli pláchnout. Tak školácká chyba však s útokem, vedeným velmi profesionálně, nejde dohromady.“ A „připomíná ony nijak nepoškozené pasy, co se jako zázrakem našly v ruinách dvou věží Světového obchodního centra a z nichž se pak vyvozovala totožnost domnělých únosců z 11. září 2001.“

Tentokrát oficiální verzi odporuje i „svědectví třetího muže, označeného za podezřelého, Hamyda Mourada, údajného řidiče obou atentátníků“. Ten se totiž - jen co zaznamenal, že po něm bylo vyhlášeno pátrání – „na ochranu před bezpečnostními silami, jejichž rukou mu jako teroristovi hrozila smrt, přihlásil na policii sám“. „Úřady teď budou muset vysvětlit, jak to, že šláply-li vedle v případě Mourada, u bratrů Kouachiových je jejich verze v pořádku.“

Je i tu „další záhada, hádankou, již berou presstituční média obloukem“. A sice „údajná sebevražda vysokého důstojníka francouzské justiční policie, hrajícího ve vyšetřování Charlie Hebdo důležitou roli“. Helric Fredou si „měl sáhnout na život 7. či 8. ledna (média uvádějí obě data) o půlnoci, právě když o výsledcích šetření psal zprávu“. „Presstituce“ se předhání v historkách, líčících jeho „deprese“ a „vyhoření“. O tom, co ve Fredouově zprávě stojí – či zda snad opravdu záhadně zmizela - však unisono mlčí. Vyvolává to tím větší otazníky, že „úmrtí s následky, v nichž něco nehraje, se na deprese a vyhoření svádějí už jako na běžícím pásu“.