Včera se mezi kádrováky, úkolované stranit „stabilitě“ KSČM, zařadil i Pavel Lukša. A sice článkem, jenž vyšel na PL pod pozoruhodným názvem „Zemanovi by se Skála zřejmě líbil, má také tendenci zestátňovat“. Krom bubáků, připisujících mi nutkavou posedlost „zestátnit, co se dá“, si dopřává i jiné prolhané poťouchlosti. Tvrdí například, že jsem prý po listopadu 89 z komunistické strany „vystoupil“. Jsem  jejím členem od osmnácti a nepřetržitě – na rozdíl od lidí, jimž Lukša fandí a do strany vstupovali až kolem třicítky.

Plácá i spoustu dalších nesmyslů. Plive i na Mílu Ransdorfa. Očividně ze vzteku, jak celou „švýcarskou kauzu“ uzavřela tamní justice. A parádně tak shodila i všechny šejdíře nad Vltavou, líčící Mílu jako zločince či hlupáka. Fidel Castro - a desítky jiných osobností světové politiky, s nimiž jsem měl tu čest – Lukša jaktěživ nemíjel ani tranzitem. Malovat z toho strašáka na mojí adresu může jen IQ, klesající k bodu mrazu.

Lukšu jsem zblízka jaktěživ neviděl. On mne tím pádem asi také. Je-li kdo politický vrtichvost, přebíhající z partaje do partaje, je to právě on. Pojďme však k jádru verze, jíž by rád tak rád ovlivnil náš víkendový sjezd. Tedy mé „tendenci zestátňovat jako Zeman“.

Pokud snad Lukša neumí ani číst, omlouvám se předem. Pokud však ano, neměl by lhát tak uboze. Mé stanovisko k „zestátňování“ zaznělo znovu ve včerejším rozhovoru na PL. A sice na otázku „Co byste vzkázal voličům, či podnikatelům, kteří se bojí, že komunisté budou znárodňovat, když se dostanou k moci?“ Má odpověď uvádí:

„Aby je strašák znárodňování neranil slepotou vůči ´znárodňování´. Tedy ´socializaci´ privátních mank, která už řádí a bere na hůl i je. Dluhy, z jejichž delikventů jsou teď věřitelé, rozepisující je nám všem i s úroky, jsou mnohonásobně větší než hodnota všeho, co bylo znárodněno po válce. Více než ze dvou třetin to přitom zakotvily už zákony, přijaté před rokem 1948 a podepsané Edvardem Benešem.