Tandemu autorů nebylo ani třicet. Marxovi už za tři měsíce. Engelsovi až skoro za tři roky. Honosný rodokmen – a tedy výnosný sociální kapitál – nechyběl ani jednomu. Vyrazili přesně opačným směrem. Obnažit nadoraz, že »ta samá moderní buržoazní společnost, která vykouzlila tak mohutné výrobní a směnné prostředky, se podobá čaroději, který už není s to zvládnout podzemní mocnosti, jež vyvolal v život«. Ukázat, v čem tkví jejich podstata i původ – a kudy z té pasti vede východisko, jež nezůstane planým snem.

Mantinely jalových mrákot

Mraveništi vizí, které to měly v genech, zasvětil Manifest jednu ze čtyř kapitol. Počínaje »feudálním socialismem«, drtícím buržoazii »břitkým, duchaplně drásavým úsudkem«, ale »směšným pro svou naprostou neschopnost porozumět chodu novodobých dějin«. »Maloburžoazní socialismus« už uměl dokonce i »nezvratně dokázat zhoubné účinky strojové výroby a dělnické práce, koncentraci kapitálu a pozemkového majetku, nadvýrobu, krize, nutný zánik maloburžoů a malých rolníků, bídu proletariátu, anarchii výroby, křiklavý nepoměr v rozdělování bohatství, vzájemnou vyhlazovací válku mezi národy, rozklad starých mravů, starých rodinných vztahů a starých národností«. Sám se zmohl jen na snahu »moderní výrobní a směnné prostředky znovu násilně vtěsnat do rámce starých vlastnických vztahů«. Takže i ten byl – navzdory ušlechtilým pohnutkám – »reakční a utopický zároveň«.