Projekt „vychází z ideje ´čistého islámu´ ze 17. století.  Sílu a přitažlivost mu dodává jeho mobilizační charakter, apel k mládeži a protestujícím skupinám krizových skupin.“ Profesor pak analyzuje „faktory, díky nimž radikální islám a projekt IS expanduje zeměmi Střední Asie“. S odkazem na německého  politologa Klemense Petersena uvádí především následující:

„Dominantní pozice islámu jako náboženství, jež si uchovává status duchovního bohatství a funkce domněle klíčového sociálního regulátora (vedle zpravidla autoritativního státu, který mu v některých případech prospívá a v jiných působí proti).

Represivní politika, již sekulární vedení zemí Střední Asie provádí vůči  sympatizantům politického (nestátního) islámu, což formuje specifickou spirálu, kdy v reakci na násilí ze strany vlády následují násilné akce ze strany islamistů – a také v opačném gardu a donekonečna.

V zemích Střední Asie existuje široce rozvětvené islamistické podzemní hnutí za situace, kdy ´umírněná islámská protiváha´ prakticky neexistuje. Jedinou výjimkou do r. 2013 byla ona organizace v Tádžikistánu, která se po krvavé občanské válce v letech 1992-1993 začlenila do koaliční vlády a získala legální statut.

V zemích Střední Asie panuje sociální frustrace a hluboce zakořeněná bída, vyhrocují se problémy mládeže a rodiny.