OKD bývaly prosperujícím podnikem. Jen ale do chvíle, než se jich chopil „konkrétní vlastník“, hlavní to hrdina furiantských slibů po listopadu 1989. Spadly mu do klína za hubičku. Včetně 40 000 havířských bytů. Miliard, jež z tak lukrativního balíku stačil vyždímat za pár let, bylo několikrát víc, než kolik za něj zaplatil. Teď prý nemá ani na havířské mzdy – a byty, které havířům slíbil převést za pořizovací cenu, jim pronajímá za „tržní nájemné“. Je to „tunel“ jako řemen. Manko, co po něm zůstalo, by rád „znárodnil“.

Havíře nelze vydat napospas. Svou roli musí splnit stát. Půjčka, o jejíž výši se dohadují ministři průmyslu a financí, však samu podstatu stejně nevyřeší. A ve finále tak půjde – podobně jako už tolikrát – o to, kdo tu zlodějskou „černou díru“ zaplatí.

Bakala a všichni ostatní, po kom tu zůstala, nejsou žádné “socky“. Sedí na pohádkových majetcích. Včetně několika luxusních butiků v pražské Pařížské ulici, k nimž si pomohla Bakalova manželka. "Tunelování“ podniků patřících ještě nedávno nám všem, už nesmí dopadnout na bedra miliónů těch, kdo s ním nemají nic společného. Tím důležitější je trvat na dvou zásadách: Stát musí pomáhat přímo ohroženým havířům a ne žádnému z privátních vykuků. A vše, co do toho vloží z veřejných financí, vymáhat zpět i s úroky od těch, kdo OKD zpustošili. Neváhat přitom uplatnit všechny paragrafy, včetně těch z trestního zákoníku.