Emmanuel Macron ji porazil jen o prsa. V dresu Hollandovy strany, - na ministra to dotáhl v ní - to nemělo šanci. Velké prachy mu musely koupit – stihly to za pět minut dvanáct - hnutí na jedno použití. Jean-Luc Mélenchon ustál i ataky prodejných médií. Skóroval třikrát víc, než favorit  „reformní levice“. Za Francois Fillonem, kandidátem liberálů zprava, zůstal o zlomek procenta. 

Slibně se posunulo mezinárodní téma. Atlantickému militarismu házeli rukavici tři ze čtyřlístku na špici. Dva - Mélenchon i Le Penová – přímo programem odchodu z NATO i tvrdou kritikou EU. Zády ke straně války - a čelem ke skutečně kolektivní bezpečnosti - se postavil i Francois Fillon. Ve sklapovačkách spojenecké věrnosti si musel krotit i Macron.

Volila vrchovatě rozdělená země. Brebentí o tom i média, úkolovaná vyrábět souhlas. V otázce, co zemi štěpí, však většinou mlží. Ty demarkační linie rostou z propasti, protínající zemi existenčně. Tak hluboká -mezi faraónským přepychem a sociální pastí i ponížením – nebyla už sto let. Kličkovat musel i Macron. Hlasy se teprve sčítaly. On sám, ač zatím na druhém místě, vyrazil před kamery s děkovačkou vítěze. Hýřila bombastickou vatou. O to víc vyniklo, co z ní vybočilo. Macron se zavázal napravit posledních víc než třicet let. Tedy dobu až od Reagana a Gorbačova. Asociální zpátečka startovala jejich rukama.