Řecko – píše Friedman v poslední ze svých týdenních analýz – je totiž „přehradní hrází Německa“. „Co leží za ní, mu známo není. Riskovat její protržení si ale dovolit nemůže.“

Všelijak sice hořekuje. Tak, jak to je, mu však vyhovuje. Řecké trápení ukončí jen „default“. Berlínu ovšem nevoní právě ten. Vedl by, „tak jako na Kypru, ke kontrole pohybu kapitálu“. „Zřejmě i k obchodním bariérám, chránícímu řeckou ekonomiku“. K „radikální změně její orientace“. Úplně „novým strategickým směrem“.

„Neskončí-li to ekonomickou a sociální pohromou, řecká varianta snadno inspiruje i další evropské země.“ Berlín z toho má vítr. Proto ten virvál kolem „bolestných následků“, jež Řecko pocítí, vzepře-li se dosavadnímu scénáři.

Na Kypru dosáhl svého. Tady se „´proevropská´ vláda nátlaku EU  podvolila“. Vnější závazky uhradila i z bankovních depozit, přesahujících 100.000 EUR. „Německo sice tvrdilo, že v kyperských bankách jsou hlavně ruské peníze. „Spousta ruských financí tam bezpochyby byla též. Většinu peněz v systému však tvořily kyperské vklady.“ A to jak „firem z hotelového byznysu či energetiky (majících pro kyperskou ekonomiku neuralgický význam)“, tak ale i „spousty lidí na penzi, kteří si také leckdy naspořili přes 100.000 eur“. „Razie,“ která se projela i jejich konty, „způsobila chaos. Kyperským společnostem scházelo na mzdy i na nájmy.“ Ekonomiku „dostalo z mrtvého bodu až zmírnění regulačních opatření – třebaže úplně odvolána nebyla dodnes“.  

Kypr měl „vážně varovat“ i ostatní zadlužené země. Zadání splnil jen „krajně pofidérně“. I okolní Evropě totiž ukázal, že „katastrofální následky hrozí jen tehdy, kapituluje-li před EU samo politické vedení země“. „Trest“, seslaný i na kvanta Kypřanů, závisel na kolaboraci vlastních honorací. A jakkoli i „bolel, dalo se to nakonec přežít“. „Exemplární příklad“ byl na světě, „ne však ten podle německého gusta“.