„Zákony míru a války se navzájem liší. Ví to každý praktik, který musel byť jedinkrát v životě bojovat s teroristickými grupírovkami či mít s nimi co do činění. Za války teoreticky dokonalé koncepce nefungují. Snažit se dodržet pravidla hry, která zakládají, je užitečné a správné, za války je však kritérium úspěchu jen jedno – vítězství nebo porážka. Což platí i o dnešních konfliktech, včetně toho ukrajinského, který v Evropě vyprovokoval přinejmenším novou studenou válku.“

„Diskuse, vedené našimi politology o tom, zda mohlo v dané situaci ruské vedení postupovat jinak, než jak otázku Krymu řešilo, valného smyslu nemají. Tím spíš, je-li řeč o zemi typu Ruska. Pravidla jednání země třetího světa se od těch, jimiž se řídí velmoci, liší. Jejich politické vedení nemá historickou šanci, jak do země integrovat strategicky důležité území, právo propásnout. Ať už v případě prezidenta Vladimíra Putina (krymské referendum), nebo kancléře Helmuta Kohla (znovusjednocení Západního Berlína  a NDR do SRN).“

„Měřit kroky daného typu vůči kolabujícímu sousedovi hledisky morálky, či  nespornými korupčními schématy ruské byrokracie, jež dostanou slovo i na Krymu, postrádá smysl. Na Ukrajině začíná občanská válka. Během půlroku až roku po volbě ukrajinského prezidenta – otázku jejíž legitimity ponechme stranou – může tato země přestat existovat jako jeden stát, tak jako k tomu svého času došlo v Jugoslávii. Krym se tím, že se stal součástí Ruska,  zúčastní veškerého následujícího ukrajinského dění minimálně. A v tom je jeho spása.“

Dnešní ukrajinské špičky viní populaci Krymu z „dezerce z frontové linie“ a „zrady ideálů Majdanu“. Z pohledu „většiny obyvatel Krymu však byly vztahy s Kyjevem na hraně rozvodu už dávno“. „Vyhrocení konfliktu politických a kriminálních seskupení o moc a majetek Ukrajiny zbavilo další setrvání v jejím rámci jakéhokoli smyslu. Z ideologie věčného majdanu jakožto revolučního procesu, majícího samostatnou hodnotu, nekynulo nic dobrého.“ 

„Znovusjednocení s Ruskem bylo přirozenou reakcí pasažérů, zachraňujících se z tonoucí lodi. Za takové situace je připojení regionu ke kterémukoli stabilnímu státu, byť třeba k USA nebo Turecku, lepší než účast v občanské válce tím spíš, že zájmy Krymu v ní nerazí žádná z bojujících stran. Odchod poloostrova právě do Ruska byl jedinou reálnou variantou – nejen z historického, ale i vojensko-politického hlediska. Sevastopolská základna vojenského námořnictva RF byla a je garantem bezpečnosti obyvatelstva.“ Na „rozdíl od základny NATO, v niž by se změnila ve velice krátkém termínu, nedojít k ruské reakci na dění v Kyjevě po svržení Janukovyčova režimu“.