Centrální banka zvedá znovu úrokovou sazbu, za niž půjčuje peníze komerčním ústavům, píše ve své včerejší stati. „Při průměrné rentabilitě zpracovatelského průmyslu kolem 7,5 – 8 procent je pro většinu podniků úvěr za 10 a více procent nepoužitelný nejen na investice, ale i k doplnění provozního kapitálu. S výjimkou řady odvětví ve sféře ropy a plynu, chemie a metalurgie to reálné ekonomice zavírá dveře ke státem emitovaným  úvěrovým zdrojům.“

„Boom spotřebitelského úvěru, který zahnal miliónů občanů do dluhové pasti v řádu 10 tisíc miliard rublů, zbavil reálnou ekonomiku úspor obyvatelstva, sraženého do pozice čistého dlužníka. Vláda mu navíc sebrala i penzijní úspory. Sankce zemí NATO zbavují zemi nosných zdrojů vnějšího úvěru. Většina podniků je tak, pokud jde o oběhové prostředky i investice, odkázána jen na své vlastní zdroje, očividně nedostatečné nejen na rozšířenou, nýbrž i prostou reprodukci.“

„Protiinflační“ říkanka, jíž své kroky hájí centrální banka, je groteskní: „Každý podnikatel, mající co do činění s reálnou ekonomikou, a ne utopickými modely tržní rovnováhy, vám řekne, že zvýšení úrokové sazby vede k růstu nákladů, a tím i cen produkce.“ Že „úrokové sazby, převyšující míru rentability, vedou k omezování výroby, zdražujícímu výrobní náklady, a následně tak i ceny“. Že právě blokace úvěrových zdrojů investic „zbavuje podniky i možnosti snižovat náklady cestou rozšiřování produkce a technologických inovací“. A tím vším si koleduje - právě o inflaci.

„Vedení centrální banky se tak zřejmě řídí fantaziemi, pochytanými z učebnic makroekonomiky pro začátečníky.“ Některé z nich si to – „v zájmu snazšího výkladu tržních mechanismů“ – „zjednodušují až na úroveň primitivních matematických modelů, převzatých do ekonomické vědy z klasické mechaniky už skoro před sto lety“. Centra naší „finanční moci berou tuto mytologii za bernou minci, nechápajíce elementární smysl funkce peněz v moderní ekonomice“.

Sám „vznik soudobého kapitalismu je totiž spjat s vynálezem státních peněz“ – coby „úvěrového zdroje cestou emise národní měny centrální bankou“. Právě ta „zálohově financuje ekonomický růst“. Otázkou otázek je, kdo má sféru, tak neuralgickou pro celou ekonomiku i vše, co na ní závisí, pod kontrolou. Zda je to například Federální rezervní systém USA, „podřizující peněžní emisi zájmům svých soukromých majitelů“ – a „skýtající jim tak gigantické možnosti, jak trhem manipulovat“. Či zda je „centrální banka státním monopolem“ a „právo emise se dá využít v zájmu rozvoje národní ekonomiky“. Anebo jde o „centrální banku řízenou zvenku“, „typickou pro mnohé bývalé kolonie, jejichž elity jsou úzce spjaty s metropolemi, majícími dodnes pod kontrolu i měnovou politiku někdejších kolonií“.