Žije v New Yorku. „Oportunismus“ – a „myšlení v zajetí planých přání“ – tepe v jejich americkém vydání. Žně mají hlavně na prahu volebních klání. Sázku na „to, čeho lze dosáhnout reálně“, však pokaždé trestá jen další  rozčarování. 

„Někteří jsou s to stranit i intervencím v Sýrii a na Ukrajině či kterékoli jiné zemi, kterou si Spojené státy vzaly na mušku.“ „Má snad levice proti Hillary Clintonové podpořit Bernieho Sanderse? Volit demokraty přesto, že se v nich ´zklamali´?“

A dělat tak křoví „politice, prosazující neoliberální schémata, stále víc lidí za mřížemi, války, drancování zdrojů jiných zemí, bohatnutí těch, co bohatí už jsou, chudnutí těch už beztak chudých či nadvládu jedné rasy nad všemi ostatními?“ Skutečná „levice přece nic podobného“ – „ani ty, kdo to razí“ – „podpořit nemůže“.

Řada lidí, kteří se za ni vydávají, si to však odepřít neumí. Někdo z čirého „oportunismu“, co sní, že „nepřijde zkrátka ani on sám“. Jiný v „bláhové  naději, že darebáky začne hryzat svědomí“. Leckdo neunese už pomyšlení, že by snad přišel o místo na slunci „eposu o Americe, té zemi veliké a dobré“. 

Ty vrtochy ústí do bizarní schizofrenie: „Většina lidí, považujících se za pokrokové či protestujících proti válce v Iráku, žádnou zásadní změnu ve skutečnosti ani nechce. Dost kuráže totiž nemají ani na otázku, co vede americkým agresím ruku.“ Hlavu do písku tak raději strčí i „tváří v tvář fiasku protiválečných nadějí, vkládaných do volby Baracka Obamy“. „Propásnout šanci patřit k týmu, co vyhrál, by hrozně neradi.“ A tak si pro jistotu „navlečou i americkou vlajku“. Právě to je však srazí zpátky do komparsu politiky, jíž chtěli hodit rukavici. Oné „děsivé story amerických výbojů, rasistického terorismu i jiných forem útlaku“.