Ve čtvrtek jsme si vyslechli rozsudek nad Davidem Rathem. Dostal, zatím nepravomocně, osm a půl roku. Veřejnost, lačnící po hlavách politiků, je spokojena. Konečně odsoudili někoho z těch „sviní“ nahoře a měli by je rovnou všechny pověsit. Novináři a komentátoři se předhánějí v oslavných ódách na soudce a státního zástupce. Ale je vše tak křišťálově čisté? Mám o celém procesu s Davidem Rathem své pochybnosti.

Když se hlasovalo o zbavení Davida Ratha imunity, nehlasoval jsem pro. Od počátku jsem nevěřil, že jeho proces bude spravedlivý. A říkám to i přesto, že Rath mi svými politickými i osobními názory k srdci nepřirostl. Ale už jeho prapodivné vydání do vazby na základě rozhodnutí tehdejší předsedkyně Sněmovny Miroslavy Němcové bylo velmi podivné. Samostatnou kapitolou smutku pro mě byla plejáda sociálně demokratických poslanců, kteří jeden den Ratha velebili a druhý den se předháněli v jeho odsuzování. A to i ti, kteří věděli, že peníze z „vinné krabice“ půjdou i na jejich volební kampaň.