Myslím, že toto téma je velmi závažné. Setkáváme se s ním dennodenně při jednání s našimi občany. Musím říci, že mám někdy pocit, že lidé už jenom čekají, kdy je budou vyhánět migranti z jejich domů a z jejich bytů, protože obava, která mezi lidmi je, je obrovská. Je potřeba ale těmto věcem čelit reálnými fakty a pokud jde o otázku přístupu, tak jednoznačně musíme říci ano. Pomůžeme, ale nepřejeme si vás.

To je jasný vzkaz. Nejhorší je, ti tzv. vítači vytváří dojem, v zemích, odkud lidé přichází, mnohdy ze zemí, kde přichází za ekonomickým blahobytem, za tím, že Evropa je jakýmsi rájem, tak přichází s očekáváním, že tady padají pečení holubi ze stromů. Takto to ale není. Je potřeba informovat a hledat aktivní politiku i v zemích, odkud lidé přicházejí.

Na druhé straně se tady hovoří o solidaritě. Mnohé země Evropské unie mají svoji historii. Máme ji my, mají ji další země. Je zajímavé, že země, které po nás žádají solidaritu účasti na řešení migrace z oblastí, které kdysi byly koloniemi, jsou to země, které tyto kolonie měly. Oni realizovali mnohdy své bohatství díky těmto koloniím, tam vznikly přirozené vazby mezi rodinami, známými. Ti lidé nepřichází do neznámého prostředí. Oni přichází do zemí, které byly jejich rodné a domovské. Ale tyto země s námi nebyly solidární ve výnosech z koloniální účasti. Dneska po nás chtějí, abychom my byli solidární s nimi? To je v pořádku, ale každá věc má svoji míru a historii. Je potřeba věci brát v širších souvislostech, protože mnozí lidé, kteří sem přichází, přichází v očekávání ne že půjdou do Česka, k Česku nemají žádný vztah, tady je ani moc nezajímáme. Nezajímáme je ani ve vztahu k našemu sociálnímu systému, protože náš sociální systém v porovnání s německým, švédským, francouzským a dalšími je spíše odrazují, než lákají. Takže stejně nakonec směřují do zemí, kde mají své přirozené vazby, kde mají své rodiny, kde mají své známé.