Již prvotní veřejné popravy zaujmou svou brutální bestialitou prováděnou na křesťanském obyvatelstvu. Je třeba zmínit, že v podstatě okamžitě jako první začali být vražděni intelektuálové a bojeschopní muži. To, aby se předešlo případnému organizovanému odporu. Ženy a děti byly nahnány do dobytčáků, případně absolvovaly pochody smrti přes dnešní Turecko do Aleppa, a následně do Dajr az Zauru v dnešní Sýrii. Cílem těchto pochodů smrti však nebylo vysídlení, ale vyvraždění. Ženy byly cestou znásilňovány a týrány. Na konci trasy docházelo k masovým popravám za extrémně nelidských podmínek. 

Ještě děsivější je fakt, že celá genocida, pečlivě naplánované a systematicky prováděné vyvražďování křesťanského obyvatelstva na území tehdejší Osmanské říše, trvala až do roku 1923, a to za přihlížení a tiché tolerance tehdejších mocností Německa a Rakousko-Uherska. Proč? Protože politické a vojensko-strategické cíle byly přednější než lidské životy. Arméni nešli na smrt dobrovolně. Jako křesťanská komunita v zemi pod muslimskou nadvládou nebyli ozbrojeni, přesto došlo na několika místech k dlouhým a organizovaným bojům. Z pochodů smrti se také podařilo celé řadě nešťastníků utéci nebo byli zachráněni.