Za dva roky uplyne 100 (slovy jedno sto) let od vzniku Československé republiky sestávající ze zemí České, Moravskoslezské, Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Tato událost byla v celé historii našich národů vyvrcholením úsilí o sebeurčení, samostatný rozvoj a uplatnění veškerého našeho kulturního dědictví. Od Sámovy říše, přes vládu dynastie Přemyslovců, Karla IV., Jana Husa, porážku několika křížových výprav vedených proti naší zemi, až po bitevní pole První světové války skrápěná krví našich mužů nemůžeme v žádném případě říci, že bychom byli národ malý nebo zbabělý. Staletí poroby nás sice naučila opatrnému vyčkávání, ale ani to nemůže zastřít naši povahu. Nezměrné hrdinství našich legií v Rusku, letci nad Londýnem, pěšáci v Tobruku nebo u Sokolova. Ponechme stranou rozporuplná hodnocení poplatná vždy době, ve které vznikají. Každý takový boj osvědčil odvahu našich lidí, prostý a obyčejných, jejichž hrdinství připomínají již jen nápisy na pomnících v srdcích našich měst a vesnic.

Vznik Československé republiky si všechny národy naší země rozhodně zasloužily, svými životy, prací a sebeobětováním. Právě tak si ovšem lidé nezasloužili potupný konec, který naší vlasti připravili ti, kdo zradili svoji zem i odkaz všem předchozích generací. Vlastizrádní politici porušili základní zákon, a aniž se zeptali na názor lidu prostřednictvím referenda o budoucím státoprávním uspořádání  naší vlasti, svévolně si rozdělili a nadělili státní funkce. Proč mít jednoho prezidenta, když můžeme mít dva, proč mít jednu vládu, když můžeme mít dvě. A od takových ubohých a nízkých počtů se odvíjí další a další prebendy pro lokaje.

Podle práva a platných zákonů Československá republika nezanikla dnem 1. ledna 1993 a nástupnické státy Česká republika a Slovenská republika tímto dnem nevznikly. Ač členové vládnoucích dědičných klanů předstírají, že schvalují zákony a vyžadují jejich dodržování prostými lidmi, z hlediska práva jde jen o frašku. Jinak se tento tragický stav celé naší země a všech našich národů nedá nazvat.