Sládek (SPR-RSČ): Proti všem

Francie je půvabnou zemí plnou romantiky. Británie je chladná pouze na první pohled. Spojené státy americké jsou nádhernou zemí s tolika přírodními krásami. Ani Rusko se přes svoji malou dostupnost nedá zavrhnout.

Obdobně to je s národy a jejich jazyky. Rusové a Američané si jsou podobni více, než jsme si sami ochotni připustit. Francouzština je jazykem lásky a diplomacie, angličtina obchodu a neznám lepší řeč pro vojenské povely, než je němčina.

Každý větší národ je vázán svojí historií, žije si svým životem, řeší vlastní problémy a má velmi odlišný názor na to, co je nebo není prioritou.

Historie je plná událostí, které dokládají, že nakonec každý národ zůstane sám a je odkázán jen sám na sebe a svoje vlastní odhodlání bojovat a vítězit. Spoléhat na spojenectví většinou nelze. A úplným bláznovstvím je potom spoléhat na jakoukoliv spásu zvenčí.

Je pochopitelné, že jednou za čtyři roky jsou na počátku měsíce ledna média plná zpráv o nástupu nového amerického prezidenta. I když v posledních desetiletích se stává pravidlem, že si každý prezident odslouží dvě volební období, takže i nástupu staronového.

Většina médií a kulturní fronty současného D. J. T. odsuzuje a vymýšlí způsob, jak mu na poslední chvíli naházet pod nohy co nejvíce klacků. Takové chování nemá obdoby za celou historii Spojených států amerických. Svědčí to o ubohosti a malosti těch, kdo se nedokáží smířit nejen s volebním neúspěchem, ale především s tím, že si lidé zvolili osobu, která odmítá multikulturalismus, rasovou diskriminaci bílých, destrukci rodiny, povyšování úchylek na následování hodnou normu a další zvrácenosti.

Najde se však i dostatek těch, kdo D. J. T. fandí a berou si z něj příklad. Problém vidí u těch, kdo spatřují v osobě nového amerického prezidenta spasitele, který přijde sem k nám a mávnutím svého kouzelného proutku za nás vyřeší všechny naše problémy. Všechny, to znamená i ty, které sami řešit nechceme nebo spíše na jejich řešení nemáme dostatek odvahy a píle.

Podivná směsice českých politiků od estébáckého komunisty, přes vulgaritami oplývající narcisy až po přivandrovalou směsku se zaklíná formulkou D. J. T. Takovou směsku lze velmi těžko zařadit, formálně se sice označují tu jako vlastenci, tam jako realisté, jinde jako majitelé rodinné firmy. Jediným společným rysem je však prospěchářství a snaha chlubením se cizím peřím posílit vlastní popularitu. Ti všichni se horečně snaží najít někde nějaký kanál (k tomu nepohrdnou ani bývalkou), který by jim umožnil se vyfotografovat alespoň s hologramem D. J. T., což by se dalo výborně použít pro domácí volební kampaň.

Nechme ty rádoby české politiky jejich osudu a zamysleme se nad historií a reálných předpokladů z průběhu historických událostí vyplývajících.

Když se pro názornost zaměříme jenom na nejdůležitější události minulého století a několika prvních let století současného.

První světová válka a útrapy jí způsobené umožnily nástup bolševiků v Rusku. Tehdy Československé legie dokázaly takřka neuvěřitelnou věc. Díky své odvaze, vytrvalosti a inteligenci naši vojáci dokázali obsadit a udržet Transsibiřskou magistrálu a především tak držet v šach celé tehdejší bolševické Rusko. Pokud by tehdy byli podpořeni spojenci, tedy Brity, Francouzi a Američany mohl být komunistický režim zardoušen hned v prvopočátku. Svět by byl ušetřen stovky milionů zavražděných a obrovského lidského utrpení, které má na svědomí tento krvavý režim zvláště pod vedením diktátora Stalina.

Využili však spojenci této situace? Neudělali vůbec nic, nepomohli Československým legionářům v jejich tak úspěšném boji. Tato zrada umožnila vítězství bolševiků. Nechali zavraždit carskou rodinu i s malými dětmi, které Rudoarmějci ubili pažbami pušek. A nakonec komunistický režim podpořili.

V roce 1938 měla Československá republika výborně vycvičenou a odhodlanou armádu na tehdejší poměry velmi početnou. My, Čechoslováci jsme se chtěli bránit a stáli jsme na hranicích země. O tom je dostatek svědectví.

Co tehdy učinili spojenci. V Mnichově podepsali o nás bez nás potupnou a zcela zbytečnou dohodu, která stejně nevydržela ani celý rok. Teprve tato zrada učinila z nacistického Německa zemi, která byla schopna vést nejkrvavější válku v dosavadních dějinách lidstva.

Na konci druhé světové války opět spojenci projednávali poválečné uspořádání Evropy. Tehdy se zástupci USA, Velké Británie zalekli Stalina a ponechali Československou republiku ve sféře vlivu Sovětského svazu. Jakoby za čtvrtstoletí zapomněli o jaký režim se jedná a jak tragické následky bude jejich rozhodnutí mít.

Nemocný a unavený F. D. Roosevelt a Winston Churchil nechali vést naprosto nesmyslnou čáru za Plzní a odsoudili nás všechny ke čtyřiceti letům temna.

Tři roky po zradě z Jalty nás nechali spojenci v únoru 1948 již plně v rukou komunistů. Následovaly politické procesy, lépe řečeno vraždění nepohodlných a masová likvidace velké části občanů Československé republiky.

Únor 1948 zlomil náš národ. Okolní národy se však vzdát nechtěly. V roce 1956 povstali Maďaři. Rudá armáda a NKVD utopili povstání v krvi. Přestože to byla jednoznačná okupace, spojenci nehnuli ani prstem.

V roce 1963 měl J. F. Kennedy hezkou řeč u berlínské zdi. Zakončil ji často citovaným „Ich bin ein Berliner“. Všude na Západě i zde mezi prostými lidmi se ozývaly nadšené pochvaly. Následoval však jediný konkrétní čin pomoci alespoň východním Němcům? Samostříly a miny trhaly na kusy každého, kdo nechtěl nic jiného než žít ve svobodě a demokracii. Stovky odvážných lidí umíraly v tratolištích krve. Spojenci jen pasivně přihlíželi.

Byť pod názvem socialismus s lidskou tváří, ale přeci jenom docházelo k postupnému rozvolňování komunistického režimu v naší zemi. V srpnu 1968 však tehdy již Sovětská armáda vtrhla do naší země a v nastálém utužení režimu bylo obětováno opět mnoho občanů. Tím se však rozhodně nezastávám členů komunistické strany, kteří si v roce 1968 jenom vybrali špatnou stranu barikády. To je jejich věc a rozhodně to není žádná zásluha, kterou by se mohli dnes ohánět.

Nikdo ze spojenců se nás nezastal a prostě opět neudělali nic, čím by si název spojenci zasloužili.

V listopadu 1990 byl v Praze na návštěvě americký prezident G. Bush. Přesto, anebo právě proto, že jsme přinesli na Václavské náměstí mnoho transparentů s nápisy „Pane prezidente, pozor, podporujete bývalé komunisty“, jsme nebyli pozváni na setkání na velvyslanectví USA. Zato zde byli vítáni všichni bývalí a tehdy ještě současní členové zločinecké organizace. Tam je jeden z kořenů toho zla, které dnes ničí naše životy.

Stačí tento stručný výčet jako doklad toho, že nikdo zvenčí nám nikdy nepomohl? I pro ty, kdo ve škole nedávali pozor?

Proč bychom nyní měli předpokládat naprostý obrat v chování? K tomu není ani ten nejmenší důvod.

Jestliže chceme naši zem dát do pořádku, jestliže chceme, aby platilo, že tato země je naše, jestliže chceme, abychom mohli skutečně žít a ne jenom přežívat v čekárně na smrt, musíme vzít osud svůj do svých rukou.

Jaká bude budoucnost je jen a jen naší věcí. Bude to výslednice našich schopností, naší píle a naší odvahy. Nic jiného nehledejme a na nic jiného nespoléhejme.

Převzato z profilu.