Únor 1948 byl ztrátou svobody, byla to prohra, ale nebyl to blesk z čistého nebe. Demokracie od roku 1945 byla dosti omezená a v tom pravém slova smyslu neexistovala. 

První, co musíme zásadně pochopit, je celková společenská konstelace, vnímání tehdejší společnosti a aktérů tehdejších historických událostí. Teprve tři roky po druhé světové válce a všech těch hrůzách německé nadvlády. Sovětský svaz a jeho vůdce J. V. Stalin jsou největší vítězové nejkrvavějšího konfliktu lidských dějin, v československé společnosti mají nezpochybnitelnou autoritu. Obrázek západního světa je pro nás především ovlivněn Mnichovskou dohodou. Jak si mnozí neuvědomujeme, ani v ekonomické oblasti nikterak nevybočujeme ze zásadních trendů tehdejší Evropy, stačí se kouknout na masivní znárodnění podniků, například ve Velké Británii. 

Jsme trochu naučení vykládat únorové události jako souboj dobra a zla, těch hodných a těch zlých. Příliš velké zjednodušení, které samozřejmě zahrnuje naši historickou zkušenost. Nebyla to jen výhra komunistů, ale i prohra části politického spektra. Lenost, intelektuální ofrněnost a pýcha demokratických ministrů sehrála nemalou roli v celkovém vývoji již od roku 1946. Gottwald byl politicky obratnější a schopnější, přestaňme si lhát do kapsy a vykreslovat ho pouze jako opilce. To až dětinsky nezdravé spoléhání se demokratických ministrů na prezidenta Beneše a pouze jednu variantu působí po těch 77. letech skoro až groteskně, bohužel těch následujících čtyřicet let již tak směšných nebylo.