V pondělí 27. listopadu 1989 se konala generální stávka. Na hodinu přerušily práci miliony zaměstnanců v celé republice. Tehdy se skutečně změnilo vše. Proti režimu se postavila naprostá většina obyvatel země. Ti lidé nebyli jednotní v tom, co chtějí. Měli možná jen mlhavé představy o budoucnosti. Ale v tom základním jasno měli. Chtěli svobodné volby, konec násilí a úpadku. Svoboda a demokracie byly tehdy pojmy, které se v srdcích Čechů a Slováků teprve začínaly naplňovat konkrétním obsahem.

My jsme tehdy také stávkovali. Ač mladí, vlastně ještě děti, stáli jsme s rodiči na přeplněném náměstí a cítili, že prožíváme opravdu důležité chvíle. Že jsme součástí neuvěřitelné lidské síly, která může změnit vše.

Je to 34 let. A 27. listopadu se opět koná stávka. Lidé jsou naštvaní, že mocní neplní své sliby. Lékaři nechtějí být nuceni pracovat stovky hodin ročně přesčas. Učitelé a další zaměstnanci škol mají strach, že přijdou o možnost zajistit dětem kvalitní vzdělání a potřebnou péči. Lidé ve fabrikách se bojí drahých energií. Nejistá budoucnost doléhá na stále větší množství lidí.

Je to úplně jiná doba. Dnes lidi do stávky ženou zcela jiné důvody než tehdy před lety. A možná právě proto je dobré se ohlédnout a využít dějinné shody, abychom se zamysleli nad tím, proč po tolika letech znovu tisíce lidí zastaví práci.