Vývoj čistého salda toho, co od Čechů proudí do EU a co naopak proudí v opačném směru, se rok od roku liší. Například vloni vlivem konce programového období 2007-2013 došlo k mimořádnému nárůstu toků. Předchozí roky nevykazují takové výkyvy. Pojďme se tedy podívat třeba na rok 2014. Česká republika podle dnešního kurzu obdržela v přepočtu 119 miliard korun. Naopak z kapes českých občanů do unie odteklo 44 miliard korun. Znamená to tedy, že můžeme být spokojeni? Jsem přesvědčen, že nikoliv. Dostávat peníze bez práce škodí a více peněz škodí více. K tomu závěru mě vede několik důvodů:

1. Příjemci dotací a plátci odvodů nejsou titíž lidé. Zatímco odvody platíme všichni z našich daní (+ v menší míře cla), dotace plynou vyvoleným. Přístup k dotacím není rovnoměrný. Každý člověk nemá stejnou příležitost se k penězům dostat. Vítězí ti, kteří působí v protežovaných oborech; vítězí ti, kdo umí lépe chodit v papírování a kdo mají silnější vazby na dotační struktury a komunální politiky. 44 miliard odvedli těžce pracující lidé na svých daních. 119 miliard skončilo u těch, kteří v tom umí chodit.

2. S penězi není možné nakládat dle vlastního uvážení. Když si člověk vydělá peníze, může se svobodně rozhodnout, jak s nimi naloží. Když si obec vybere peníze na daních, mohou se zvolení zastupitelé rozhodnout, do čeho je v obci vloží. Dotace jsou naproti tomu účelové. Úředníci v Bruselu rozhodnou, na co budou použity. Mnohdy naprosto nesmyslně, nelogicky, zcela bez reflexe skutečných potřeb lidí. Zatímco se 44 miliardami bychom mohli nakládat podle svého rozhodnutí. 119 miliard je rozhodnuto shora.