I když to v Čechách občas tak nevypadá, svět se ještě nehroutí a ani světová válka není za dveřmi. Ačkoli je pořád ještě proklatě hodně míst, kde zuří války, je čím dál tím víc zemí, které dávají před válčením a nenávistí přednost obchodování a spolupráci. A taková je i naše Evropa, ačkoli si hodně českých politiků dělá z Bruselu viníka všeho zlého, prostě takovou novodobou Moskvu. Stačí se projít na ulici v některém z německých, švýcarských nebo třeba holandských měst, aby si našinec uvědomil, že místo toho, abychom na Brusel pořád dokola nadávali, by bylo na čase se od Evropanů začít lecčemu učit. A začít by se dalo třeba tolerancí.

Evropu už zkrátka přestal bavit jednostranně proamerický přístup diplomacií České republiky a Polska, které se bály jakémukoli náznaku spolupráce s Kubou jako čert kříže. Mírně hysterický antikomunismus, jako vystřižený z období mccartyismu ve Spojených státech 50. let, uctívaný českými a polskými politiky, nutil obě země po dlouhá léta tvrdošíjně vetovat sebemenší náznak obratu k lepšímu ve vztazích mezi evropskými zeměmi a Kubou. Ale to se změnilo a ministři zahraničí zemí Evropské unie dali včera diplomatické službě zelenou, aby dojednala dialog o nových možnostech kulturní, ekonomické i politické spolupráce s Kubou.

Pro mnoho zavilých antikomunistů, jejichž ideologická zaslepenost si v ničem nezadá s tou komunistickou, bude tato zpráva jako červený hadr, dráždící býka k útoku. To chce ale klid a nohy v teple. Vstřícností a ekonomickou spoluprací se dá dosáhnout mnohem víc, než výhrůžkami a nenávistí. Kuba navíc po odstoupení Fidela Castra z prezidentského úřadu prošla řadou reforem, uvolnila přístup k internetu, drobné podnikání a umožnila Kubáncům cestovat do zahraničí. Kuba zkrátka potřebuje kapitál a Evropa vliv. To může přispět k demokratizaci země více než sankce a otevřené nepřátelství. Navíc v době, kdy Kuba dávno přestala být izolovanou zemí a otevírá se světu.