Už samotný fakt, že musel zajít tak daleko, přitom naznačuje, jak to má těžké, když chce ještě dnes připoutat pozornost.

Byl to přece právě Klaus, jehož vláda schválila asociační dohodu s EU a zahájila tak fakticky proces našeho vstupu, který pak dokončila vláda Vladimíra Špidly. Odlišujme však autora, o kterého už pomalu klesá zájem, od tématu, jež nelze přehlížet.

Pravda je taková, že Evropská unie se mnoha českým občanům odcizila, přestože naše první léta v tomto unikátním projektu přinášela České republice významnou „evropskou dividendu“. Na začátku našeho členství do země proudily rekordní zahraniční investice. Průmysl i export měly běžně dvouciferné přírůstky.

Desetitisíce studentů objevovaly možnosti zahraničních univerzit, padly všechny bariéry pro cestování i pro zahraniční kariéry. Z někdejšího vězně blokového uspořádání světa jsme se stali obyčejnou evropskou zemí. A pak možná došlo na slova básníka Jiřího Wolkera, že sen se zabíjí tím, že se uskuteční.

Zevšednělo to, a leckdy i pěkně zkyslo. Napřed nám ujel vlak eura, když Topolánkova vláda odmítla využít připravenosti ČR (deficit v roce 2007 byl jen 37 mld. korun) k zahájení poslední fáze vstupu do eurozóny, a tak jsme mohli jen přihlížet, jak Slovensko tento krok zvládlo a později dokázalo euro využít k rychlejšímu zvládnutí krize.