Investiční cyklus se v energetice počítá na čtyřicet až šedesát let. To znamená, že pokud se dnes rozhodneme investovat prostředky do jádra, do uhlí nebo do plynu jako klíčového zdroje pro naši energetiku, bude toto rozhodnutí silně ovlivňovat složení našeho energetického mixu ještě v letech 2050 či 2060. Ještě v té době budeme tímto způsobem vyrábět teplo anebo elektřinu.

To je právě základní důvod, proč je třeba se intenzivně věnovat také popisu toho, jak by měla anebo mohla naše energetika vypadat, pokud by ke stavbě dalších jaderných bloků nakonec přece jen nedošlo. A tyto úvahy musejí být i součástí širší debaty o státní energetické koncepci.

Při takovém rozhodování navíc nejde jen o jednu, jakkoli velkou, stavbu. Pokud se rozhodneme pro vybudování tak velkého energetického zdroje, bude se mu bez nadsázky celá republika muset přizpůsobit. Podle něj se bude muset orientovat přenosová soustava. Nebudeme stavět zdroje energie v regionech, protože budeme muset využívat velký temelínský. Koncentrujeme zaměstnanost do jednoho místa, i když bychom stejné množství pracovních míst v energetice mohli vytvořit po celé republice – řekněme několik v každém městě.