SsČR: Rozšíření trestní odpovědnosti právnických osob nepodporujeme

1.) Problematika je upravena zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Zákon je z dílny ministerstva spravedlnosti za Jiřího Pospíšila z ODS. Nutno podotknout, že závazek přijmout takový zákon vychází z mezinárodních úmluv, ke kterým ČR přistoupila a pochopitelně i z právních předpisů EU.

K motivům tento zákon přijmout jistě přispěla i dlouhodobá celoevropská tendence postihovat v trestně právní rovině (především) obchodní korporace. V anglosaském právu je kodifikace trestní odpovědnost právnických osob sice komponována tradičně, ale vzhledem k zcela jinému náhledu např. na oblast odpovědnosti za škody, není vůbec totožná.

2.) Trestní odpovědnost právnických osob je v různém provedení aplikována od roku 1976 v Nizozemsku, od roku 1994 ve Francii, od roku 1999 v Belgii, od roku 2001 v Itálii, od roku 2002 v Polsku a např. od roku 2005 i v Rakousku (a jinde). Není ale např. zavedena v Německu.

Motivace přijmout tento druh trestní odpovědnosti je v jednotlivých státech podobná. Obecně by se dala shrnout do přiznání skutečnosti, že nalezení objektivní trestněprávní odpovědnost u konkrétní fyzické osoby, je mnohdy "technicky" nemožné a pro orgány činné v trestním řízení také velmi nákladné. Klade na vyšetřovatele odbornostní požadavky, kterým standardně nevyhoví. Vyšetřovatelé trestních činů se tak ocitají ve slepých uličkách, ve spleti vnitropodnikových směrnic a nařízení, které skutečné pachatele (fyzické osoby) trestných činů z této trestní odpovědnosti nakonec vyviní. Propracovanou sítí organizačních opatření korporace jednotlivé úkony, které ve svém souboru vedou ke spáchání "klasického" trestného činu, rozdělí do několika částí - úrovní tak, aby nikdo z aktérů trestný čin objektivně nespáchal. Děje se tak nejčastěji v oblasti trestných činů proti životnímu prostředí, hospodářské soutěži, apod. Daleko nejfrekventovanější je ovšem okruh hospodářských trestných činů. Je též známo, že mnohé korporace jsou účelově zřízeny dokonce z důvodů "krytí" trestné činnosti fyzických osob.

3.) Strana soukromníků České republiky se i přesto domnívá, že : "trestný čin spáchá vždy fyzická osoba"

Od této elementární preambule se odvíjí i postoj SsČR, který je založen předně na osobní (suverénní) odpovědnosti fyzické osoby za své chování. V každé, tedy v soukromoprávní i veřejnoprávní korporaci existuje hierarchie řízení, kterou tvoří fyzické osoby a která vyúsťuje v statutární orgán, tedy opět v konkrétní fyzické osoby.

Soubor chování (jednání, či nejednání), které se hodnotí jako příprava, pokus nebo dokonání trestného činu, je vždy chováním konkrétní osoby, či osob, nikdy však imaginární právnické osoby. Právnická osoba je totiž nehmotná, nevyvíjí žádnou činnost - nečinnost, nedisponuje úmyslem, nemá pocity, nemá zájmy a nezískává prospěch, apod. Takové aspekty chování náleží toliko fyzickým - skutečným živým lidem.(1)

Samotným zavedením trestní odpovědnosti právnických osob dochází zejména k zvýšení dohledu státu nad činností podnikatelů, kterou stát tak zcela neovládá a od zavedení této odpovědnosti si slibuje přesný opak. Toto úsilí je a bude vždy limitováno tím, že dohledem nad chováním podnikatelů jsou pověřeny osoby, které zavedeným vztahům nerozumí. Legendární výrok neznámého původu "každé chování je trestné - stačí ho jen vhodně popsat", vznikem a zavedením této odpovědností získal znatelnějších kontur.

Nejohavnější výraz právního formalismu spočívá v prosazování právních norem, která zvýší míru státního donucení s takovým následkem, kdy skutečný viník trestného činu nebude nikdy potrestán.

K takovému právnímu postoji může vést leda jen dychtivost státu zvýšit svůj vliv nad životy svých občanů i za tuto cenu. Taková forma vedení boje státu s kriminalitou svých občanů, by měla být vždy nepřijatelná, protože naplňuje znaky kolektivizace viny a opomíjí důležitý aspekt každého trestného činu, totiž zavinění.

Kriminalizace podnikání, tedy účelová a v konkurenčním boji zneužitelná (zneužívaná) změna hranic mezi chováním dovoleným a tolerovaným a chováním nevhodným a zakázaným, zavedením trestní odpovědnosti právnických osob naopak vede k novým a dosud netrestným druhům nepřijatelného chování.

Taková technika boje státu s kriminalitou svých občanů pochopitelně vede stát po nekonečné lince začarovaného kruhu (ale také netušených možností).

Jinou rovinou problematiky je určení viny a inkaso trestu. Tam pochopitelně v trestní odpovědnosti právnických osob narážíme na absenci nutné satisfakce poškozeným, v duchu jakési prostoduché odplaty. I když tento aspekt je ve formalistické právní teorii nedůvodně opomíjen, je podstatnou součástí postoje společnosti, která se vůči nežádoucímu chování musí vymezovat nejen tím, že pachatele eliminuje, ale také ho fakticky potrestá. Poškození totiž chtějí, aby pachatel v rámci možností uloženým trestem trpěl. Tuto podstatnou a řekněme "biblickou" součást trestního řízení vedenou proti právnické osobě zřetelně postrádáme. V očích poškozených se skutečný pachatel trestného činu uloženému trestu vlastně vysměje.(2)

4.) Jsme přesvědčeni, že samotná trestní odpovědnost právnických osob je doslova módní záležitost. Domníváme se, že nízkou kvalifikaci orgánů činných v trestním řízení není možné ničím nahrazovat. Je nutné ji leda rozvíjet. A nemůžeme v tomto smyslu popřít i jisté obavy, že státní zástupce, bude raději stíhat právnické osoby, než fyzické, poněvadž takový postup bude pro něj "procesně komfortnější" a nebo jednoduše proto, že k tomuto typu stíhání, bude nepřijatelně motivován (taková volba mu je možností stíhat jen fyzické osoby dosud zapovězena).

Jaké průvodní společenské jevy mohou právě násilné trestné činy stíháním právnických osob přinést, je možné se toliko domnívat. Pozitivní nebo prospěšné však jistě nebudou. Rozšiřování působnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, přinese také bezpochyby vznik vyššího počtu právnických osob, což by se dalo ve stručnosti odůvodnit tím, že pro všechny fyzické osoby je výhodnější zaplatit vysoký peněžitý trest, než jít do vězení. A o zásadní rozšíření profese "bílý kůň" též nepochybujeme.

Za zásadnější a neřešenou problematiku na poli trestního práva, považujeme z těch konkrétních, především absenci nového trestního řádu. Z těch obecných, je to pak zvyšování rozhodovacích pravomocí soudů a jejich skutečná samospráva, zejména v ekonomickém smyslu. Výhledově je to také změna postavení státního zástupce z anonymního pohunka politických stran na voleného právníka, který bude svým voličům odpovědný za míru kriminality ve svém volebním obvodu.

Stát musí pro boj s kriminalitou získat ke spolupráci občana. Pokud se však sám chová alibisticky a hodlá svým občanům namlouvat, že neexistující právnická osoba je schopna spáchat trestný čin, nikdy občana ke spolupráci nezíská. Lhářům totiž nikdo nevěří.

Z těchto důvodů institut trestní odpovědnosti právnických osob nepodporujeme a tak ani nepodporujeme jeho uvažované rozšíření.

1 Podobný náhled bychom nadneseně mohli aplikovat na chování energie (elektrické, mechanické, apod.) nebo do chování zvířete, které je předmětem vlastnictví fyzické osoby nebo chování každé jiné věci, jako je nůž nebo sekyra. Všechny tyto věci a stejně tak i právnická osoba, nemohou být za své chování trestněprávně odpovědné, protože nedisponují "uměním" projevit svou vůli, která je nezbytně nutná k jakémukoliv druhu chování, které by se mohlo hodnotit jako útok proti zájmu chráněného zákonem (život, zdraví, majetek, manželství, stát, apod.). Vždy za tuto "věc" jedná konkrétní fyzická osoba nebo osoby. V našem právním prostředí se vyskytuje toliko výraz "křesťanství", jako základ ideologie tradičních hodnot, nikoliv však Bůh, jako neidentifikovatelná síla, která se chová nevyzpytatelně a podle regulativů, které nejsou běžnému smrtelníkovi známé a jsou tudíž předvídatelné. I když se v novém občanském zákoníku nečekaně objevilo slovo "štěstí", stále je právní život člověka postaven na jeho chování, nikoliv na chování síly, o jejíž existenci nejsou zdaleka všichni přesvědčeni.

2 U sexuálních trestných činů např. znásilnění nebo pohlavního zneužití dítěte, jak avizovala kandidátka Hnutí ANO 2011 na post ministra spravedlnosti, bude absence satisfakce poškozených pochopitelně o to znatelnější. Osobně se obávám, že trend v ukládání trestů právě (a nejen) např. za sexuální trestné činy, přinese více excesivních výjevů poškozených, kteří budou četněji takříkajíc brát spravedlnost do vlastních rukou. Otázkou totiž zůstane, jak se budou poškození a jejich rodinní příslušníci dívat na uložený např. maximální "trest smrti" právnické osobě, při vědomí, že k znásilnění došlo konkrétní fyzickou osobou, která trestu naopak uniká.