Děkuji za slovo. Myslím, že některá vystoupení mě inspirovala v poznámkám, některé večerníčky úplně ne. Chtěl bych se nejdříve věnovat tomu, co tady ve svém dlouhém vystoupení řekla paní ministryně. Jsem asi tak třicetkrát slyšel - já jsem udělala, já jsem přednesla, já jsem zařídila, já nemám šest miliard, 400 milionů jsem dala tam, tam či onam. Chci říct paní ministryni, že to jsou peníze daňových poplatníků a ne vaše. To za prvé. Ale v tom vystoupení mně chybělo slovo, kterému se chci věnovat já ve svém vystoupení při diskusi k tomuto bodu - a to jsem očekával, že uslyším mnohokrát v tom vystoupení paní ministryně - a to slovo je člověk, občan, klient sociální služby, vyberte si. Já bych chtěl odcitovat paragraf 2, odstavec 2 zákona o sociálních službách, který - mimochodem - platí od roku 2006, toto znění, takže to není nijak nové. To znamená, platí už třináct let. (Rozvážně se otáčí a hovoří k ministryni práce a sociálních věcí mimo mikrofon.) Kdybyste ty peníze hledali někdy jindy, tak bych to ocenil. (Otáčí se zpět k řečnickému pultíku.) Vracím se k citaci zákona o sociálních službách. Rozsah a forma pomoci poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. (Odmlčí se a otáčí se vlevo a poté vpravo do vládních lavic. Ministryně financí mimo mikrofon: Omlouvám se, pane předsedo.) Ano, pan místopředseda mi nesjednal klid. Ale nevadí. Já to považuji opravdu za klíčové sdělení, to vystoupení, paragraf zákona o sociálních službách. Takže ještě jednou, ať přečtu ten jeden odstavec dohromady:

Rozsah a forma pomoci a podpory, poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb, musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat jejich samostatnost, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob. A za to úřední slovo nebo slovo z legislativy osob si dosaďte člověk, spoluobčan, člověk, který potřebuje pomoc ostatních.

Podle tohoto zákona, který schválili naši předchůdci v roce 2006, je povinnost každé sociální služby, aby pracovala v dostatečné kvalitě, která bude znamenat co největší důstojnost, lidskost, soukromí, možnost osamostatnit se, zkrátka systém přístupu zaměřený na člověka. O tom jsem, paní ministryně práce a sociálních věcí, ve vašem původním vystoupení neslyšel vůbec nic a je mi to líto. Myslím si, že - a popsal to dobře pan předseda Fiala - to dohadování a hledání dvou miliard není ten hlavní problém. Je to aktuální problém, který se dá vyřešit poměrně rychle. Asi proběhne nějaký souboj uvnitř vlády, kdo nakonec tu dobrou zprávu oznámí, že ty peníze našel. A mnohem důležitější je, abychom my jako zákonodárci a současně vláda jako moc výkonná zajistili naplňování tohoto zákona. To znamená dostatečnou službu, která bude respektovat důstojnost, soukromí, motivaci k tomu se osamostatnit a podobně. Já úplně nebudu souhlasit s panem předsedou Výborným. Podle mých informací osob, které dneska pobírají sociální služby nebo které jsou příjemci sociálních služeb, je zhruba kolem půl milionu a ty služby poskytuje zhruba 5,5 tisíce příspěvkových organizací. Některé ty osoby jsou totiž vykazovány, jsou vykazovány opakovaně, takže takto tomu rozumím, to už jsem si nevšiml. Je zhruba 5,5 tisíce organizací, které se tomu věnují. Podle našich informací je mírná většina neziskový sektor, zhruba 45 procent jsou příspěvkové organizace a nepatrné množství jsou normální obchodní společnosti. A pokud stát má za zákonnou povinnost tuto službu zajistit, tak má tomu vytvářet podmínky. Podmínky pro ty, kteří ty služby potřebují, a současně podmínky pro ty, kteří ty služby poskytují.

Stát - a to mě určitě paní ministryně zkontroluje - má pouze pět příspěvkových organizací. Všechno ostatní zajišťují buď příspěvkové organizace samospráv, ať už krajských nebo městských či obecních, či neziskový sektor. Stát tedy něco chce, sám to zajistit neumí a nemůže. Neberte to jako kritiku, zajišťují to, říkám, jak samosprávy, tak neziskový sektor, ale stát má vytvořit takové podmínky legislativní, organizační, finanční, aby klienti byli v tom systému spokojení.