Děkuji za slovo. Začnu tím, k čemu jste mě vyzval. Jménem našeho poslaneckého klubu potvrzuji to, co v rozpravě zmínil pan doc. Svoboda. Navrhujeme, abychom prodloužili nouzový stav o osm dnů do pátku 27. listopadu za určitých podmínek. A ty podmínky, k těm se dostanu. Já se od rána snažím poslouchat tu rozpravu a myslím, že ji nevedeme správným směrem. I tady pan místopředseda říká, hlavně, abychom řekli o kolik dnů - třicet, čtrnáct, deset, osm, čtyři. Ale podle mě to není podstatné. To není to, co tu veřejnost zajímá. Veřejnost zajímá, jaká opatření budou platná a čím se budou muset řídit. A čím víc to pochopí, tím se budou řídit dobrovolněji a tím méně bude kontrol, vynucování a kontrol dodržování těch (nesroz.).

Kdyby vláda to myslela poctivě. Kdyby to vláda myslela poctivě, nevím proč tak oblíbené domácí zvíře bylo použito pro tak nepopulární věc jako barevnou tabulku. Chudák pes, jak k tomu přišel. Ale pokud si to dobře přečtete, je tady pan ministr zdravotnictví, tak já jsem pochopil, ať bude kterýkoliv stupeň, tak vláda chce nouzový stav. I kdyby byl stupeň jedna. Tak jakou logiku má žádost vlády o třicet dnů? Pan ministr zdravotnictví se domnívá, že budeme pod stupněm jedna do třiceti dnů? Nebo co to je za hru? Kdybych měl brát tu barevnou tabulku vážně, tak vláda nám říká, že tady bude tak do konce jara, možná do začátku léta, nouzový stav. A o tom tady nikdo z vlády nic neřekl.

Já chci upřít pozornost k těm opatřením, protože to je podle mě mnohem důležitější. A pokud je mají lidé respektovat, a to bychom si samozřejmě přáli, tak musí mít nějakou logiku a ti lidé musí pochopit tu logiku. A nesmí být nespravedlivá, i když úplná spravedlnost neexistuje. Tak vláda zřejmě miluje velké, velké obchodníky. Nemohu si zajít koupit knihu do svého oblíbeného malého knihkupectví. Nemohu. Vláda mi to zakázala. Ale mohu si ji koupit v hypermarketu. Nemohu si jít koupit obuv do malého krámku s obuví, kde jsem zvyklý nakupovat, to mi vláda zakázala, mohu si tu samou obuv koupit v hypermarketu. Nemohu koupit hračky ve svém oblíbeném hračkářství, mohu si je koupit v hypermarketu. Nemohu si jít vyzkoušet oblečení k tomu, kdo kupuje a vozí dobré oblečení, ale mohu si oblečení koupit v hypermarketu. A takhle bych mohl pokračovat. A pak fakt chceme, aby to lidé pochopili? Co to je za přístup?

Jedna z těch podmínek pro to, abychom podporovali prodloužení nouzového stavu, je, aby vláda vlastně ihned otevřela malé provozovny, malé obchody, služby, servisy za stejných režimových opatření, jako to mají velké. My pro ty malé nechceme lepší podmínky, měkčí podmínky, méně nařízení, která musí dodržovat jejich zákazníci, chceme stejné. Mám pocit, že nikdo z vlády nebyl v těch posledních týdnech a měsících jako normální občan nakupovat. Jestli tohle má být boj proti tomu, aby se lidi shromažďovali na jednom místě, tak jste v těch obchodech nikdy nebyli. Skutečně si myslíte, že v těch hypermarketech se dodržuje rozestup dva metry? Byli jste tam někdy v pátek nebo v sobotu? Ne ve vládní limuzíně, ale tak, aby vás nepoznali, v civilním oblečení. Opravdu si myslíte, že to tak je? V tom malém obchodě se to zajistí mnohem lépe než v tom velkém. Mě to nijak netěší, ale vidím reálný stav věcí a chci o něm mluvit. A pan ministr zdravotnictví ať mi vysvětlí, jaký je rozdíl, když by měli stejná opatření, malý nebo velký. Ještě bych pochopil, kdyby, jak to včera říkal pan ministr průmyslu, obchodu, dopravy a nevím ještě čeho, ale určitě ne podnikatelů a podnikání, v tom doplňkovém prodeji, velké obchody mají nárůst tržeb jenom o 5 %, ale v těch miliardových obratech, jak ti malí by byli šťastní, kdyby se o těch 5 % mohli podělit a stejně by ta nařízení dodržovali, jako je dodržují ti velcí. Nestavme rozdíly a nestavme velké proti malým, potřebujeme oboje.