Pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové, já to usnesení podpořím. Myslím si, že to usnesení je nutné, potřebné. Zdá se mi, že návrh pana kolegy Fischera je, řekl bych, přesnější. Ale co chci říci? Chci říci, že na tom usnesení považuji za velmi důležité, aby sankce, jak v oblasti individuální, tak vůči Bělorusku, byly sankce, které budou platit v celé Evropské unii.

Lukašenko si dělá, co chce, od roku 1996. Já si pamatuji, když jsme ještě v rámci mezinárodních struktur a odborů řešili, že první, co udělal Lukašenko, když nastoupil k moci, bylo, že zlikvidoval demokratické a svobodné odbory a samozřejmě upevnil si moc na všech složkách. Bohužel, Evropská unie postupně s tím, jak se Lukašenko sem tam občas odchýlil od Putina, respektive od Ruska, Evropská unie jakoby zvolňovala sankce, aniž došlo k nějakému velkému pokroku v Bělorusku. To, co se dneska děje, není žádným překvapením, je to setrvačný stav. Pochopitelně, čím víc demokratické síly, tak on ty represe bude zvyšovat, protože nebude chtít dovolit, aby se zopakovalo něco, co se zopakovalo v jiných částech Evropy, včetně Ukrajiny.

Co mě přinutilo k vystoupení, je to, že jsem hodně dávno navštívil při řadě návštěv, které konám v mém regionu, jednu firmu. Budu ji dokonce jmenovat, Pacovské strojírny, kde tehdejší ředitel mě upozornil, že sankce je dobrá věc, ale sankce děravé jsou kontraproduktivní. Oni do období vyhlášení těch průmyslových sankcí vyváželi mj. do Běloruska zařízení pro zpracování mléka, malé pivovary a podobná zařízení. A protože respektovali sankce, deset let tam nic nedodávali, a když tam přijeli, tak se nestačili divit, co tam bylo investic, například z Itálie, ve stejné komoditě.