Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové.

Hned na úvod musím říci, že jsem vůbec nepředpokládal, že bych k tomuto návrhu v tuto chvíli, nebo v tuto dobu zde musel vystupovat. Ale pak se ukázalo, že je to potřeba, neboť usnesení výboru pro územní rozvoj mě velmi překvapil a zaskočil. Tak jak jsem byl seznámený na organizačním výboru s vystoupením některých kolegů na organizačním výboru, je naprosto jasné, že na tomto výboru – aspoň podle mých informací a bylo to potvrzeno na organizačním výboru – bylo prezentováno, že ten zákon, ten stykový zákon má jednu velkou chybu. A to v tom, že v něm není zakotveno prodloužení lhůty na projednávání návrhu ústavních... projednávání návrhů zákonů v Senátu z 30 na 60 dní.

Já si myslím, že to je velké nedorozumění, velký omyl, jak tady říkala paní předkladatelka, paní kolegyně Wagnerová, toto ustanovení, prodloužení lhůty nemůže být v tomto běžném zákonu. To přece víme a také jsme si dali určité vyjádření, které chceme držet, že musí být tato změna v ústavě, protože lhůtu upravuje ústava. Věřím, že ta vůle, která tady v nedávné minulosti byla, že až tady bude změna ústavy, tak že budeme všichni držet tu dohodu a budeme požadovat schválení ústavního zákona, a nebo podpoříme schválení ústavního zákona tehdy, když tam ta lhůta bude prodloužena. Takže prosím, abychom to oddělili, to tam podle mého názoru nepatří.

Já bych chtěl poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že je tu dneska stykový zákon prakticky v závěrečném hlasování. Je to senátní návrh zákona, je to několikátý pokus, který vždycky zkrachoval. Já vám řeknu, vzhledem k tomu, že jsem to dlouhodobě zažil, že se vždycky lidé, kteří to měli na starosti, ať už to byli lidé z ústavně-právních výborů, z komise, nebo i vedení Senátu v minulosti moji předchůdci snažili – a vždycky někam do nějakého stavu došli – a skončilo to vždycky nevůlí Poslanecké sněmovny. Můj názor – a nechytejte mě za slovo, je to názor, který nemusí být přesný, proč to ve sněmovně vždycky skončilo, mně přišlo, že někteří dlouholetí poslanci, kteří tam třeba byli ještě na přelomu tisíciletí, vlastně nechtěli připustit jakousi legitimizaci, uznání Senátu. Protože oni se ve své podstatě nikdy neztotožnili s tím, že Senát tady je. Oni by bývali chtěli, aby tady byla jenom jedna komora.

Já musím říci, že v jednom posledním období jsem to v Poslanecké sněmovně prakticky nezaznamenal, přišlo tam mnoho nových poslanců, a myslím si, že v uvozovkách „tento mindrák“ tam nebyl, a proto byla také šance dospět k nějakému výsledku. Samozřejmě, že bychom si dokázali představit, že by stykový zákon mohl být ještě lepší, že by mohl pozvednout nějaké proklamace Senátu, nebo dát mu více, ale o tom rozhoduje stejně jako my ta druhá polovina. A jenom to, že se překročí hranice té neochoty stykový zákon schválit, je enormně cenná.