Nic totiž neohrožuje hospodářskou a politickou stabilitu tolik jako příliš velké příjmové rozdíly. Lidé žijící na samé hranici chudoby ztrácejí důvěru v demokracii a jsou náchylní k radikalismu. A to zejména za situace, kdy si ti nejbohatší zvykli pomocí lobbingu i vyslovené korupce ovlivňovat zákony a předpisy tak, aby mohli ještě více bohatnout. Bohužel právě na úkor těch nejchudších. Někteří rozumní podnikatelé si to začínají uvědomovat.

Západní země mají výhodu, že mohou v tomto směru navázat na starou, ale stále živou tradici společensky odpovědného kapitalismu období New Dealu a poválečné prosperity. My jsme začali tržní hospodářství zavádět v éře bezbřehého neoliberalismu reaganovsko-thatcherovského střihu a na myšlení našich ekonomických „reformátorů“ a některých podnikatelů to bylo a stále je vidět.

Připomínám, že podle poslední zprávy mezinárodní organizace Oxfam se právě za posledních třicet let (tedy od nástupu Reagana a Thatcherové a Washingtonského konsenzu) rozdíl mezi bohatými a chudými výrazně zvětšil, a to nejen v rozvojových, ale i ve vyspělých ekonomikách. Ukazuje se, že jsme při budování demokracie v 90. letech vsadili na hospodářské recepty, které mohou demokracii v dlouhodobém horizontu zničit.