Prezident Miloš Zeman dodržel slib a nezúčastnil se vojenské přehlídky na moskevském Rudém náměstí k sedmdesátému výročí vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce. Kochal se touto okázalou nádherou jen na televizní obrazovce. Za návštěvu Moskvy však byl odměněn daleko více než většina zahraničních státníků. Jako jediná hlava členského státu Evropské unie v den oslav byl poctěn hodinovou audiencí u ruského prezidenta Putina.

Zeman–Putin: jedna rodina

Ve chvílí, kdy Zeman se vší vřelostí sevřel Putinovu pravici a shlédl dolů na drobného Vladimíra Vladimíroviče, bylo zřejmé, že ve hře je daleko více, než obvyklý Zemanův trolling ve snaze poškádlit Brusel s jeho protiruskými sankcemi či pokárat bezzubou Sobotkovu vládu s celou její tak zvanou zahraniční politikou, o které v zahraničí nikdo nic netuší.

Přišel vytoužený vrchol Zemanovy kariéry. Z jeho každého pohybu, pohledu a úsměvu, dokonce i z jeho pečlivě oprášené ruštiny čišela naprostá oddanost a obdiv k Putinovi, snaha se zalíbit a zaujmout svého politického partnera, zkrátka ta opojná nekritická fascinace, které říkáme láska. Měl před sebou politické slunce, s kterým by rád bok po boku stoupal po obloze lidských dějin. Hned na úvod Putin však pokáral českého prezidenta a ruského ministra zahraničí, aby přestali kouřit. Zemanovi to nevadilo, naopak. Jak starostlivá dojemná péče – vítej v rodině!

Vrána k vráně sedá

Česká hlava státu nalezla svůj politický a lidský vzor právě v té ruské. Zeman by na Putinově místě jednal naprosto stejně – cynicky, diktátorsky, agresivně, z pozice silnějšího, bez zbytečných servítků a ohledů na nějaké mezinárodní smlouvy či lidská práva.

Fascinace silnějším, odlesk moci skoro absolutní vyhladil Zemanovu tvář a dodal jeho pohledu zvláštní záblesk, který náleží jen vyvoleným. Držet prst na pověstném červeném knoflíku a třímat v rukou osudy světa! To se nedá srovnat s chvilkovým potěšením pomstít se budoucím profesorům nebo spílat nenapravitelným novinářům. Vyděračský potenciál ruského a českého prezidenta jsou vzdálené jako nebe a země, ale přece jenom mají stejný zdroj – komplexy uraženého dítěte, závislost na prokazované poslušnosti a úctě k jejich majestátu a až paranoickou pomstychtivost.