Žďárská tragédie ukázala, jak nebezpečné je přemýšlet ve stereotypech. Lékařům, soudcům i celým institucím často stačí k vydání rozhodnutí formální dodržení určitých podmínek, pravidel a předpisů. A pokud se stane neštěstí, nikdo nenese osobní zodpovědnost, neboť žádný zákon či předpis nebyl porušen. Kolektivní zodpovědnost – žádná zodpovědnost.

V květnu 2012 se v Havířově mladá žena pokusila unést sedmiletou školačku a pobodala vychovatelku, která dítě bránila. Svůj mimořádně nebezpečný násilný trestný čin spáchala pod vlivem choroby – paranoidní schizofrenie, což prokázaly soudně znalecké posudky. Proto nebyla odsouzena, ale poslána na léčení. Soudně nařízená léčba této útočnice ze Žďáru nad Sázavou byla rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě zahájena v únoru 2013 v Opavě.

A tady vzniká první otázka. Patří pacientka, která se pokusila unést sedmileté dítě a pobodala vychovatelku do zdravotnického zařízení bez jakékoliv ostrahy? Nebo patří spíše do vězeňského zařízení s ostrahou, kde je poskytována stejně kvalitní psychiatrická léčba? Právě pro takto společensky nebezpečně duševně nemocné pachatele násilných trestných činů byly v Brně a v Opavě vybudované speciální detenční ústavy. Soudní znalec - psychiatr ve svém posudku sice zmínil možnost umístění nebezpečné pacientky do detenčního ústavu, kde by byla pod přísnějším dohledem, ale vysloveně to nepožadoval – krajský soud proto zvolil jednodušší a hlavně zaběhnutou variantu ochranné psychiatrické léčby v nemocnici. Je to opravdu standardní postup? Nechci spekulovat, ale proč – řečeno slovy prezidenta – projevovat takový liberalismus vůči pachatelce tak nebezpečného činu? Protože se nic nestalo a vychovatelka dítě ubránila? Protože byla nemocná? Nebo protože pachatelkou byla žena?