Milá soudružko Lejnová!

Předem mého dopisu Vás chci pozdravit a složit Vám poklonu, neboť si nesmírně vážím toho, jak jste ještě jako spolková ministryně války zavedením těhotenských uniforem zvýšila bojeschopnost Bundeswehru. Také tato skutečnost mě vedle toho, že jste coby nejdůležitější předsedkyně nějaké té nejdůležitější bruselské komise nyní ten vůbec nejdůležitější bojovník na stráži evropských hodnot, vede k přesvědčení, že jste ta pravá osoba, jež mi může pomoci v mé těžké životní situaci.

Nyní totiž strádám, ba dokonce se někdy – konkrétně ráno, v poledne a večer a úplně nejvíc před spaním – bojím. Sojové latté jsem neměl ani nepamatuju a to hraní na schovku se také časem omrzí, byť zpočátku to bylo dobrodružné a pocit, že jsem natolik důležitá persona, že mě musí chránit bezpečnostní složky naší země, byl hřejivý, uspokojující a posilující. Nyní je ale můj osobní život v troskách. Vždyť uznejte, koho by to taky bavilo být několik týdnů pod postelí.

A přitom jsem to všechno myslel tak dobře. Táta říkal, že Koněv prý musí pryč, že to říkali někde v Lengly a že pak prý všechno už půjde dobře. Já sice nevím, kde to město je, ani jak se to píše, a kdo je Koněv, ostatně taky nevím, koho by taky zajímaly dějiny středověku, ale když už byl ten nouzový stav, tak jsme toho chlápka v dlouhém kabátě a s placatou čepicí s klukama z naší radnice sundali. Ostatně neměl roušku.