Já se ve svých projevech snažím být vždy stručný a jasný, protože opakovat to, co tady bylo přede mnou řečeno slovutnými pány profesory, se kterými až na jednu výjimku naprosto souhlasím, a skoro jsem měl dojem, že kdybych si psal projev, jak měl pan profesor Karamazov, tak bych ho určitě lépe nenapsal, takže si myslím, že tady padlo hodně slov.

Musím říct dvě nebo tři základní věci. Je naprosto v pořádku a žádoucí, že tento zákon musí být přijat. Je skutečně správně, že paní ministryně se k tomuto odhodlala, že do toho jde i proti vůli mnoha v uvozovkách lobbistů, kteří si tento zákon nepřejí, a je dobře, že tento zákon, věřím, bude schválen a přijat. Já bych si dovolil říct jednu věc. Mohl jsem se stát někdy v roce 1992 nebo 1993 docentem, když bylo na přechodnou dobu umožněno rehabilitovaným lidem, kteří měli jakési publikace, psali knihy a tak dále, že mohli požádat o docenturu a dostali ji. Já jsem to rázně odmítl, protože bych degradoval práci všech vážených pánů profesorů a docentů, kteří si tyto tituly zasloužili. A nejedná se pouze o takzvané okrasy před jménem a za jménem. Jedná se taky o to, že tito slovutní páni profesoři vychovávali naší generaci a samozřejmě kvalita školství byla daleko lepší, než je v současné době, a to bohužel díky velikému rozmachu soukromých vysokých škol.