Na jedné straně parlament, na straně druhé prezident. Na straně první nepřímo volení poslanci, na straně druhé poprvé v dějinách přímou volbou zvolený český prezident.

Ti první, rozdrásaní a vysíleni půtkami vyprodukovanými chybným volebním systémem, jenž pravidelně po léta plodí povolební plichty a jejichž málo chtěnými dětmi jsou slabé, chatrné, nestálé, programově různé (a proto dlouhodobě nesoudržné) koalice.

Ten druhý, prezident, svrchu shlížející na zmatek v parlamentu, jenž odvozuje svoji sílu od jemu (jeho osobě – ne politické straně) odevzdaných neuvěřitelných téměř tří milionů hlasů voličů.

Každý takto zvolený prezident by si takový mandát užil. Každý s takovou silou v zádech by měl svá rozhodnutí náležitě opřena o vůli voličů. Nota bene Miloš Zeman.

Je třeba se znovu a znovu a znovu ptát, kam se jen většině poslanců a senátorů poděl zdravý úsudek, zkušenost či politický instinkt, když podlehli dlouhodobě agresivnímu tlaku médií, hlásajícímu, že "občan si přeje už konečně zvolit svého prezidenta sám".