Protože byly vlastně všechny stavby veřejné, vznikala díla skrz soutěže po celé republice, nejen tam, kde už na to měli. Nikdy v dějinách našeho území tak nevzniklo ve veřejném prostoru tolik soch, mozaik, vitráží, fresek v tak krátkém období. Zákon byl totiž po revoluci zrušen jako relikt. Mnohé z toho, co bylo osazeno, nestojí ještě dnes za valnou pozornost. Ony ale také ne všechny gotické madony a antické busty jsou výjimečnými uměleckými díly a nedrtí se kvůli tomu k vejcím do základů.

Mizení děl vzniklých na základě čtyřprocentní klauzule stavebního zákona si už řadu let všímá projekt Vetřelci a volavky sochaře a teoretika Pavla Karouse. Vznikl film, pak i knížka, vědecká, nevědecká, spíš atlas, ale být porotou, ocením ji. No a s týmž Karousem jsem se seznámil u příležitosti boje za záchranu jedné takové vysoutěžené sochy: kašny Sjednocená Evropa na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad. Vznikla při stavbě metra, z mnoha návrhů na téma „Mírové poselství krále Jiřího z Poděbrad Evropě roku 1464“ ji porota vybrala, ač nezobrazuje Jiříka na koni a s lejstrem, zato je to brutalistický žulový balvan přeražený na půl, kde vprostřed tryská voda, obnovující rozdělený světadíl novou silou. A je předmětem sporů, architekti projektu rekonstrukce náměstí dlouho tvrdili, že je to podřadná komunistická plastika a je třeba ji odstranit.

Karous nám při úsilí o medializaci příběhu kašny a její záchrany vypomohl i teoreticky. Tato veřejná debata, které si víc než místní novináři, všimli dopisovatelé francouzského veřejnoprávního rozhlasu, BBC nebo berlínského deníku TAZ, byla spolu s debatou nad nakonec neúspěšným pokusem zabránit bourání hotelu Praha z konce osmdesátých let iniciativy Vekslák bourá Prahu (vekslák, tj. nový majitel Petr Kellner), přispěla k jedné věci zásadně. Národní památkový ústav letos v březnu zřídil novou památkovou komisi pro prohlašování památek druhé poloviny dvacátého století. Má v osobě ředitelky Nadi Goryczkové osvícené vedení.