Odhodlání více investovat do kultury jsem prokázal na magistrátu hl. m. Prahy. Zde se nám podařilo prosadit závazek o vyčlenění dvou procent na umění z rozpočtu městské veřejné stavby. Přesněji dvě procenta ze všech investičních prostředků města na výstavbu a rekonstrukce, tedy asi 200 milionů korun z deseti miliard ročně, půjde na veřejné soutěže a realizace uměleckých děl ve veřejném prostoru. Polovina těchto peněz bude určena na díla přímo související s touto výstavbou, polovina pak na díla volně umísťovaná. Toto pravidlo zároveň ukládá, že každé zakázce má předcházet veřejná soutěž s výběrovou odbornou komisí. Takovou metodiku podpory umisťování umění ve veřejném prostoru má většina západních evropských států a severoamerických měst a v Evropě nemá tento zákon nebo jeho obdobu pouze Rumunsko, Bulharsko, Makedonie, Moldavsko, Ukrajina, Bělorusko, Rusko… a Česká republika (na Slovensku se v současnosti zákon zavádí).

Kritici této iniciativy budou tvrdit, že se snažíme vzkřísit komunistický zákon o takzvaném „čtyřprocentním umění“, který ukládal, aby každá státní stavba věnovala jedno až čtyři procenta z celkového rozpočtu na umělecké realizace v rámci stavby. A budou mít pravdu, přesně to je naším cílem. Ale vezměte si, v Praze mezi léty 1965 a 1991 vzniklo na dva a půl tisíce výtvarných realizací ve veřejném prostoru a podstatnou část z nich tvoří díla nejuznávanějších tvůrců druhé poloviny 20. století. A pro srovnání: Víte, kolik děl vzniklo v Praze v letech 1991 až 2015? To neuhodnete, oficiálně padesát devět. Za všechny nevhodně vybrané a osazené sochy můžu jmenovat pomník Tarase Ševčenka na náměstí Kinských. Tuto socrealistickou a velmi nepovedenou sochu básníka, který v Čechách nikdy nebyl, tam bez souhlasu památkářů nechal umístit Milan Jančík, bývalý kontroverzní starosta Prahy 5. aby si získal podporu ukrajinské stavební lobby. Takové nesystémové řešení nelze akceptovat.

Sochař Pavel Karous, který princip procenta na umění také vehementně prosazuje, napsal něco, s čím zcela souhlasím: “Umění se významně podílí na geniu loci. Právě duch místa je důvod, proč jsou některé lokality inspirativní a lidé se v nich rádi zdržují, zatímco jiné nikoli. Systém procento na umění představuje jeden z důležitých, ve světě osvědčených nástrojů k cílené kultivaci veřejného prostoru.”