Na jedné straně přesvědčení, že přerozdělování je značně rovnostářský nástroj, který demotivuje jak ty úspěšné, kterým bez náhrady bere, tak ty neúspěšné, kterým bez práce dává. Na druhé straně pak stojí uvědomění si reality evropské společnosti a současně i vlastní potřeba pomoci slabším, založená často na osobní zkušenosti. Ještě horší je, je-li tento politik postaven do role přirozeného příjemce dotací (rozuměj v naší společnosti přirozeného) a nečerpá-li je o sto šest, je automaticky prohlášen za neschopného.

Jak se k tomu tedy postavit? Aby se člověk nezbláznil, je potřeba rozdělit problém na část, kterou ovlivnit může a kterou ne. Těžko můžeme zásadně ovlivnit aktuální nastavení unijní společnosti, která je svým způsobem na přerozdělování založená. Tento způsob následně přejímají, v podstatě z donucení, členské státy – vyberou se vysoké daně, na státní či evropské úrovni se z nich udělá jeden balík a určí se, za co se budou utrácet. To se nezmění a je třeba se s tím, aspoň prozatím, naučit žít.

Nemusíme však tento systém aktivně podporovat. Městské granty totiž nejsou ničím jiným – město sebere občanům peníze a následně je přerozděluje dle svého uvážení, protože město nejlíp ví, kde je jich třeba. Ale je to opravdu tak?