Je to už přes rok, co zpěvačka Iveta Bartošová spáchala sebevraždu a jeden pán, jehož jméno se mi jsem příčí i psát, jí prostě nedá pokoj, ani po smrti. Stále musí prodávat (i pokud by tyto věci poskytoval zcela nezištně, bez jakékoli finanční odměny, tak je to prostě neetické a naprosto mimo morální hodnoty) bulvárním médiím osobní telefonáty a další materiály, kde Iveta brečí, působí vystrašeně a je psychicky na dně. Je docela smutné, že se u nás ještě prakticky vůbec netrestá za psychické domácí násilí, jehož obětí byla bohužel i Iveta, ale také tisíce možná desetitisíce dalších žen.

Skutečnost, že psychické týrání je de facto neprokazatelné, je sice trýznivá, ale co s tím? Samozřejmě, že útočiště pro tyto oběti, u nás již existuje, ale je zapotřebí více propagovat solidaritu k týraným lidem, a to tím, že se zrodí jasné zákony a že se lidé nemusí přijít bát nahlásit toho, kdo se psychického násilí dopouští. Lépe řečeno, dát těmto lidem, obětem, jistotu, že se jejich trápení vyřeší.