Zmiňuji-li nedávné vyjádření paní primátorky za ANO Krnáčové: „Není tam jenom jeden debil, omlouvám se, ale je tam více debilů. Všechny firmy na sebe vzájemně svalují vinu. To nás ale vůbec nezajímá. Toto překračuje rámec mé trpělivosti“.[1]

Jedná se o vyjádření k táhnoucí se kauze pražského tunelu Blanka. Nebylo by příliš seriózní pouštět se do pojednání o této kauze, neboť evidentně s ní mají problémy samotní aktéři – politici (minulí i současní) a realizátoři. Navíc se celá věc dosti posunula na mediální úroveň a je tudíž náležitě politizována, přičemž řada z odborných přístupů se vytrácí anebo se na ně teprve čeká.

Přesto evidentně politici „vzniklí“ po komunálních volbách na podzim 2014 si zřejmě s touto záležitostí nevědí rady a tak dávají alespoň průchod emocím. Politicky to totiž může být pro některé „Konečná! Vystupovat!“ Prostě – „dešti, větru, neporučíš“. Pravda, snahy byly…

Celá věc však má ještě jistý kontext a možné souvislosti. I když se často tak trochu víc opomíjí fakt, že volení politici jsou obrazem naším, často vlastním, resp. odrazem těch, co je volí, a mezi lidem „v podhradí“ pro výrazivo „tvrdší“ prý prostě netřeba chodit daleko, do toho podobné přístupy světí a jistí hlava státu, sem tam nějaký ten populismus „býti co nejvíc naroveň svému lidu voličskému“ – dohromady nějaký ten „debil“ jakoby nehrál skoro žádnou roli. Jenže ono to není tak jednoduché.

Rozdáváme-li nálepky o „normálnosti, retardaci, imbecilech“ nebo právě „debilech“ vlastně se tím cpeme do vrat odborné psychologické a psychiatrické terminologie, přičemž jde o označení mající odpovídající diagnózy a klasifikaci. Od některých politiků to někdy opravdu sedí! Např. právě v případě „debila“ jde o to, „že vaše IQ se pohybuje někde mezi 50 až 69, což podle nové mezinárodní klasifikace nemocí odpovídá lehké retardaci. Útěchou vám může být, že s touto diagnózou jste schopni se vzdělávat v praktické škole a většinou i samostatně fungovat v běžném životě.“[2]