Ponechme nyní stranou dohadování se o tom, zda odstranění sochy Koněva bylo či nebylo "politicky prozíravé", stejně jako tzv. nevystavujme na odiv léty formovanou úctu k Rudé armádě ztělesněnou často jen politickými zájmy a jejich nositeli. O falešnosti vědomí reprezentované každou ideologií netřeba podrobněji, ví nebo se v jeho duchu chová většina, co píše podobná vyjádření. A pomníky či sochy mívají desetiletí po válce jen máloco společného s padlými, oběťmi či místy uctění bezejmenných hrdinů, kteří prostě spočinuli v cizí zemi a nikdo se jejich významem dál nezabýval.
Co se ale jeví býti ukázkou neustále oživovaných, nevyrovnaných traumat minulosti až rysem naší národní povahy zejména v přelomových či historických událostech, je devótnost, s níž se politická reprezentace léty vrhá v ústrety jiné politické mocnosti či jejím zástupcům v ústrety. Pravda, někdy to přežene tak, že i symboly právě české státnosti mají namále, aby nebyly po staletí opatrování znečištěny malostí a omezeností voleným zástupcem národa. Na mysli mám vystupování hlavy českého státu M. Zemana z r. 2014. S odstupem doby v r. 2020, když zdraví prezidenta není dobré a nejen stáří zanechává svůj díl na jeho jednání, objeví se znovu v devótním duchu.
Mám na mysli řádky v dopisu https://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/aktualni-tiskove-zpravy/prezident-republiky-zaslal-gratulacni-dopis-ruskemu-prezidentovi-15397#from-list, který je adresován ruskému prezidentovi. A který by jinak možná nijak nepřekvapil, protože výměna korespondence či diplomaticky zdvořilé projevy při připomenutí si významných událostí, jakým je osvobození země, probíhají také mezi dalšími zeměmi. Co však může zejména v podmínkách naší země - ať už Československa nebo Česka - coby nástupce přinejmenším překvapit, jsou právě ona slova o tom, že bez Rudé armády, "bychom se nikdy nestali nezávislým a sebevědomým národem, jakým jsme dnes".
Nechci nyní spekulovat o autorství dopisu a potřebě vtěsnat do něj tahle slova, ale jsou přinejmenším neuvážená a sporná z několika důvodů:
když si odmyslím teoretické úvahy na téma národa - a za přečtení jistě stojí např. nijak tlustá knížka od O. Krejčího "Národní zájem a geopolitika" z r. 1993, která nemusí být ani tolik vzdálena prezidentovu poradnímu týmu, pak v návaznosti na výše zmíněné považuji za neuvážené, že jen díky hrdosti a právě přetrvávajícímu sebevědomí nemalé části našeho národa, přečkal tento i 6 let trvající okupaci naší země nacisty, a na závěr snad jen otázku: opravdu jsme natolik "malí" a jen devótnost části našich politických elit nás musí zdobit, že se naše sebevědomí v dobách relativního klidu a míru vytrácí a je nahrazováno "malostí"?
Z historie je totiž také známo, že to byli představitelé sovětského systému a jeho ideologie, kteří s osvobozením od nacismu nabídli takovým zemím, jakou byla ta naše nový typ nesvobody a sofistikovanějším tlakem "lámané" sebevědomí, z něhož se vyvinula ona současná zvláštní forma "podlézavé malosti", která je vydávaná za populisticky úspěšnou politiku mezi "Východem a Západem". A jistě nemusím hlouběji připomínat systémový model "svobody" po r. 1948, krach probouzejícího se sebevědomí z šedesátých let v r. 1968-1968, normalizační horlivost z let sedmdesátých atd.
A tak mě napadá, že ať už 75. výročí konce války zhodnotíme tak či tak, vyjádření v kontextu podobných dopisů o "sebevědomém národu" příliš nesvědčí. Ale možná svědčí o tom, jak a kam došly polistopadové elity v politice a s politikou v Česku.
Převzato z profilu političky
Občané městu, město občanům
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
