Pamatuji se, jak mi moje babička kdysi říkávala: „… a vykroč tou správnou nohou.“ Popravdě řečeno, dodnes nevím, která to ta „správná noha“ vlastně byla a je. Spíš jsem s odstupem času názoru, že obě jsou stejně správné, resp. potřebné, i když z mozku nám léty rozvíjených základních dovedností ten impuls přeci jen jde „pravo, levo“, nebo naopak. Vzpomínám si, že se v určitou dobu mého ještě dětského vývoje dařilo vykazovat spíše levostrannou orientaci, ale po čase, jsa školou povinným žákem, se vše změnilo, resp. bylo změněno, a nyní jsem již „pravák“ skoro jako vyšitý. Zůstala mi o tom ale zřejmě jakási poznámka v dlouhodobé paměti, a tak mi nedělá problém ztvárnit byť s menší rychlostí i levou rukou nějaký ten text.
Rozpomenu-li se s odstupem let na čas strávený v základní škole, dokážu si ještě připomenout některé situace ať už spojené s předměty, jejich učením, známkami, paní učitelkami i pány učiteli nebo obecně s tím, co jsme „vyváděli“ my, moje generace v porovnání s tím, co dělá dnes můj syn a jeho vrstevníci. Určitě si netroufnu jednoznačně říci, co jsme zvládali a naučili se my tehdy, před léty více, a zda jsme byli tzv. lepší nebo horší než děti, mládež v tento čas. Myslím, že se každý rodíme do nějaké reality, jsme ovlivněni geny, přírodou i sociálním a kulturním prostředí, do něhož přicházíme. Vcelku proto vždy zbystřím, když slyším o něco starší (věkově) ročníky než jsme já, jak „oni to tehdy měli náročné, museli poslouchat, učitelé měli větší autoritu, věděli jsme, co bude dnes a co zítra…, a vůbec všechno bylo vlastně takové jasné, přehledné a uspořádané“. Kvituji tato hodnocení s odstupem let jako „právo“ každého tak trochu být nad věcí a snad si i přidat díl toho „lepšího“ ve svůj prospěch. Konec konců, že nás děti logicky, vývojově překonávají, resp. předhánějí, je fakt, ať jsme si to ochotni připustit nebo ne. A to dokonce i navzdory studiím, tvrdícím, že člověk jako homo sapiens se tak nějak ve svých kvalitách horší, jak fyzicky, tak duševně. No, aby ne…, že?! :-) Snad právě s odstupem času, let tzv. teorie a praxe bychom mohli být také schopni sebereflexe, co s sebou nesla tzv. naše doba a jaké nároky klade na děti ta dnešní. I když je na místě srovnání, zároveň přiznávám synovi už nyní díl „náskoku“ před sebou – naštěstí - včetně rizik, jenž to vše s sebou přináší. A snažím se o velmi rozvážné, snad někdy až dost váhavé tzv. poslední slovo v případech, kdy mi syn sděluje, co zase musí, měl by a chtěl by si třeba hrát. Nakonec se nám (zatím) převážně daří se nějak společně domluvit „co teď a co potom“, ale přesto vidím, v čem je ta další, jiná generace dětí (jistě to neplatí jen pro ni) přeci jen ve složitější situaci – musí zvládnout nejen to, co je my, ano, i paní učitelky a páni učitelé učí(-me) ve škole, jak na ně působí(-me) výchovně a vlastní osobností (autoritou). Přitom musejí získat vědomosti a praktické dovednosti, na nichž budou schopni stavět ve svém dalším ať už dále studujícím či do praxe směřujícím životě. Vždy to jsou jen a jen oni, kdo musí udělat ten rozhodující, další krok, který my už nemusíme, a často už ani nejsme schopni. Chápu, může to znít poněkud relativizujícím, a pro někoho možná zlehčujícím, dojmem, že snad volám po přílišné volnosti, která podle některých (a netvrdím, že neoprávněně v řadě případů) hodnocení dnes velmi silně převažuje, se všemi negativními dopady, přesto ale si dál dovolím dodat – (skoro) vždy existují řešení. Jen ne vždy existuje shoda, vůle pro jejich hledání, a přijmout i ta, která třeba nám, rodičům, ale i učitelům a dalším pedagogickým pracovníkům vyhovují, či jsme, jsou si schopni a ochotni osvojit. Ona řešení jsou, stejně jako rizika jejich aplikace. Je to proces, ve kterém my učíme a vychováváme svoje děti. Připusťme si, že ony učí i nás. Pozoruji to na svém synovi, který mě stále nutí (a že můj věk už dávno není „zelený“) vnímat řadu změn a jejich nároky. Musím přiznat, že k tomu patří i řada mých nedostatků. Snad také syn je ochoten je v některých ohledech akceptovat. Jedině tak existuje ještě šance, že nároky, které nás a děti čekají, zvládneme. Aspoň do té míry, že se budeme snažit o toleranci, komunikovat, pochopit a vysvětlovat. A třeba i rázně zasáhnout. Osobně už u svého syna vím, že se mi to nepodaří beze zbytku, ale oba víme, že to nevzdáváme.
Takže Tomáši, pro to zítřejší, školní prvozářijové vykročení Ti přeji, že zřejmě nezáleží, kterou nohou napřed, ale ať se Ti daří ustát (oběma) všechno to „nové“, co Tě a Tvé vrstevníky čeká. Jo, a já na Tebe zase budu čekat, když dovolíš. :-)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Občané městu, město občanům
