Je nutné rozlišovat dluhy mezi firmami (B2B) a za spotřebiteli (B2C). U firem je stanovena paušalizovaná minimální výše nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1200 korun. Tato výše se vztahuje na každou jednotlivou pohledávku. Ovšem vynaložila-li firma s uplatněním pohledávky vyšší náklady, než je paušální částka, a žádá jejich náhradu, je tuto výši třeba dokazovat. 

Bohužel u fyzických osob (B2C pohledávek) není stanoveno ani minimum, ani maximum, které si za vymáhání má či může věřitel přirážet. Je běžnou praxí, že náklady vymáhání či inkasní agentury hradí věřitel, který tyto náklady dále přenáší na dlužníka v souladu s § 513 Občanského zákoníku, který říká, že příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Výše takto přenášených nákladů by měla být přiměřená, nicméně v současné době není nijak stanovena. Některé pohledávky podložené smluvním vztahem proto již v textu smlouvy, nebo v textu jiných souvisejících dokumentů, mají zanesenu možnost navyšovat pohledávku o náklady spojené s vymáháním a někdy i jejich konkrétní výši uvádějí.