Je v současné době ve veřejném zájmu státu prolomení schválených limitů o dalších několik desítek let? Anebo je cena za prolomení limitů v podobě dalšího bourání obcí a devastace krajiny natolik významná, že převáží řešení v podobě vytváření náhradních zdrojů potřebné energie?
V roce 1991 schválila tehdejší vláda garanci pro severočeské obce, kterým tím dala naději klidné existence na okraji hnědouhelných jam. Šlo o schválení tzv. Územních limitů těžby hnědého uhlí. Prozatím poslední obcí, která musela ustoupit těžebním strojům, byla v roce 1988 obec Libkovice. Zařadila se tím na seznam 106 obcí, které společně s historickým městem Most zmizely z povrchu české země. Byť se v devadesátých letech mohlo zdát, že zásoby hnědého uhlí nebudou pro ČR zásadní otázkou, začátkem 21. století se z opomíjené otázky vyvinul vážný problém a zásadní dilema. Těžařským společnostem zbývá při ekonomické výhodnosti vytěžit cca 809 mld. tun hnědého uhlí. Při současné těžbě to představuje postupný zánik provozovaných hnědouhelných dolů v období 2020 až 2050. Naopak prolomením územních limitů by došlo k prodloužení těžby o několik dalších desítek let, což by dočasně vyřešilo problém zaostávající nabídky.
Uhlí, jako vyhrazený nerost, je dle Horního zákona nerostné bohatství patřící státu, a musí být proto využíváno ve veřejném zájmu a ve prospěch státu. Je tedy v současné době ve veřejném zájmu státu prolomení schválených limitů o dalších několik desítek let? Anebo je cena za prolomení limitů v podobě dalšího bourání obcí a devastace krajiny natolik významná, že převáží řešení v podobě vytváření náhradních zdrojů potřebné energie? Stojíme před vážným problémem zajištění dodávek hnědého uhlí pro hnědouhelné elektrárny a co je, bohužel, větší problém i pro naše teplárny. Je známo, že většina tepláren využívá hnědého uhlí. To se však při současném těženém objemu převážně spaluje při výrobě elektrické energie v těžaři vlastněných elektrárnách, což může v budoucnu ovlivnit výši ceny tepla.
Nesouhlasím s argumentem některých odpůrců prolomení limitů, když zbytečnost rozšiřování těžby hnědého uhlí opírají o nynější nízkou cenu elektřiny. Výroba elektřiny není otázka současnosti, ale budoucnosti. V roce 2016 začne platit směrnice Evropského parlamentu a Rady o průmyslových emisích, která ovlivní životnost některých tepelných elektráren. Zásadní je také vývoj v okolním světě, zabezpečení dostatečných zásob zemního plynu či vývoj situace po roce 2022 na bez jaderném energetickém trhu v Německu. Ačkoliv je v roce 2014 cena za megawatt hodinu pod hranicí 1000Kč, za několik málo let může být situace jiná. Reagovat na nastalou situaci posílením výroby elektrické energie je v krátkodobém horizontu nemožné.
Přesto se i já řadím do kategorie odpůrců prolomování těžebních limitů. Výjimku v tomto ohledu tvoří pouze důl Bílina, v jehož případě prolomení neohrozí existenci žádné z obcí. Mám k tomu několik důvodů. Nemyslím si, že odsunutím problému o několik málo desítek let dopředu se bolestivý otazník vyřeší. Od soukromých těžebních společností navíc necítím záruky, že se i po případném prolomení limitů těžby nebude s touto surovinou spekulovat a její cena nebude v budoucnu neúměrně růst. Stejně tak si nemyslím, že za současné situace je ve veřejném zájmu bagatelizovat poskytnuté vládní garance a znovu vyhánět občany dotčených území ze svých obydlí.
Řešení musí být dlouhodobé. Je vhodné zaměřit se na snížení výroby elektrické energie z hnědého uhlí ve prospěch výroby tepla. Na druhou stranu je nutné jednoznačně říci, jak lze tento pokles nahradit. Podporovanými zdroji by dle mého názoru měly být obnovitelné zdroje, zemní plyn a energie z jádra. Jsem přesvědčen o nutnosti výstavby 5. bloku JE Dukovany, díky kterému bude zajištěn provoz i po roce 2037. Je nutné také definitivně vyjasnit otázky dostavby dalšího bloku v JE Temelín. Stejně tak je třeba zabezpečit více zdrojů a dostatečné zásoby zemního plynu.
Nesmí se však zapomínat také na sociální aspekty spojené s útlumem těžební činnosti v regionu severních Čech. V dolech pracuje nezanedbatelné množství zaměstnanců. Velký kus svého života obětovali tvrdé práci v hnědouhelných dolech a z pohledu státu by nebylo fér, kdyby se stali rukojmími nastalé situace. Není tak na co čekat a začít vytvářet nová pracovní místa.
Prolomit či neprolomit limity není snadnou otázkou. Bourat vesnice kvůli uhlí však do 21. století dle mého názoru nepatří.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ČSSD