Je v současné době ve veřejném zájmu státu prolomení schválených limitů o dalších několik desítek let? Anebo je cena za prolomení limitů v podobě dalšího bourání obcí a devastace krajiny natolik významná, že převáží řešení v podobě vytváření náhradních zdrojů potřebné energie?

V roce 1991 schválila tehdejší vláda garanci pro severočeské obce, kterým tím dala naději klidné existence na okraji hnědouhelných jam. Šlo o schválení tzv. Územních limitů těžby hnědého uhlí. Prozatím poslední obcí, která musela ustoupit těžebním strojům, byla v roce 1988 obec Libkovice. Zařadila se tím na seznam 106 obcí, které společně s historickým městem Most zmizely z povrchu české země. Byť se v devadesátých letech mohlo zdát, že zásoby hnědého uhlí nebudou pro ČR zásadní otázkou, začátkem 21. století se z opomíjené otázky vyvinul vážný problém a zásadní dilema. Těžařským společnostem zbývá při ekonomické výhodnosti vytěžit cca 809 mld. tun hnědého uhlí. Při současné těžbě to představuje postupný zánik provozovaných hnědouhelných dolů v období 2020 až 2050. Naopak prolomením územních limitů by došlo k prodloužení těžby o několik dalších desítek let, což by dočasně vyřešilo problém zaostávající nabídky.

Uhlí, jako vyhrazený nerost, je dle Horního zákona nerostné bohatství patřící státu, a musí být proto využíváno ve veřejném zájmu a ve prospěch státu. Je tedy v současné době ve veřejném zájmu státu prolomení schválených limitů o dalších několik desítek let? Anebo je cena za prolomení limitů v podobě dalšího bourání obcí a devastace krajiny natolik významná, že převáží řešení v podobě vytváření náhradních zdrojů potřebné energie? Stojíme před vážným problémem zajištění dodávek hnědého uhlí pro hnědouhelné elektrárny a co je, bohužel, větší problém i pro naše teplárny. Je známo, že většina tepláren využívá hnědého uhlí. To se však při současném těženém objemu převážně spaluje při výrobě elektrické energie v těžaři vlastněných elektrárnách, což může v budoucnu ovlivnit výši ceny tepla.